...ke schvalování tzv. Istanbulské úmluvy.
Drazí bratři a sestry,
v Knize Genesis čteme: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl
obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ Lidské pokolení, které je od počátku
povoláno k existenci jako muž a žena, korunuje celé dílo stvoření. Stvořitel svěřuje
vládu nad zemí lidskému pokolení, všem lidem, všem mužům a všem ženám, kteří
odvozují svou důstojnost a své povolání ze společného počátku. Muž a žena jsou
tedy odlišní, ale stejní ve své důstojnosti, a tento přirozený řád člověk zakouší od
počátku věků, stejně jako touhu po vztahovosti. Podle Božího záměru panuje mezi mužem a ženou od počátku přátelství, jsou si vzájemně oporou, nestojí proti sobě, ale spolu v nejtěsnějším společenství ve všech rozměrech své bytosti: jsou jedno tělo a jedna duše a jejich vzájemný vztah je odrazem Boží lásky k člověku. Společně Bůh muži a ženě svěřil úkol: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ Toto přátelství mezi lidmi bylo narušeno prvotním hříchem obou biblických prarodičů. Jedním z projevů tohoto narušení je i násilí, které je důsledkem hříchu.
Jakékoli násilí vůči člověku je z tohoto pohledu narušením všeobecně lidských
i křesťanských hodnot, těch hodnot, z kterých vyrůstá nejen evropská civilizace, ale
i principy lidských práv. Jedním ze zvláště zavrženíhodných forem násilí je násilí na
ženách, dětech a dalších zranitelných osobách, zvláště tehdy, pokud se děje
v prostředí rodiny a domácnosti. Křesťanské tradici je vlastní úcta k ženě, která
vychází z její nezastupitelné role při předávání života a v nejvyšší míře se uskutečňuje
v obrazu Bohorodičky, skrze kterou byl světu dán Spasitel. Díky tomu křesťanská
evropská kultura prošla vývojem, jehož ovocem je zásada zvýšené ochrany žen
v nebezpečných situacích a další formy rytířského chování vůči ženám. Můžeme to
pozorovat ve společenském chování, kdy etiketa považuje ženu za společensky výše
postavenou. Tyto společenské vzorce předávají rodiče ve výchově svým dětem.
Rodina je tak první a základní školou sociálního chování: jako společenství lásky
nalézá v sebeodevzdání zákon, který ji vede a umožňuje jí růst. I z hlediska těchto
společenských hodnot je násilí na ženě zásadně nepřijatelné.
Jakkoli je tedy třeba principiálně vítat všechny snahy o prevenci a potírání násilí vůči
ženám a domácího násilí, nesmí se tak dít na úkor zastínění a zpochybnění
přirozeného řádu. V posledních letech se objevují snahy spolu s řešením problému
násilí na ženách nastolit i nový pohled na roli člověka, který je ale neslučitelný
s přirozeným zákonem, zdravým rozumem a křesťanskou zkušeností.
Jsme přesvědčeni, že tímto směrem se nešťastně vydává i takzvaná Istanbulská
úmluva, která staví muže a ženu do zásadní opozice a veškeré chování vůči ženám
chce vidět jen ve světle historicky nerovného poměru sil mezi muži a ženami. Tato
mezinárodní úmluva, jejíž ratifikace bude v nejbližší době projednávána v Parlamentu
ČR, stejně jako v dalších evropských zemích, vytváří svým širokým pojetím genderové
identity, které není zakořeněné v přirozeném řádu, prostor pro zpochybnění
základních společenských daností. S tímto trendem nesouhlasíme a nepřejeme si,
aby ratifikací Istanbulské úmluvy bylo ohrožujícím způsobem zasaženo do života státu
a jeho institucí, zvláště škol, ale i do života rodin a jednotlivců.
Vyvstává otázka, co v této situaci můžeme a máme jako křesťané – a to napříč
konfesemi – dělat. V první řadě nezapomínat na přirozený řád stvoření, které muže
a ženu nestaví proti sobě, ale vidí v nich dvě bytosti, které se vzájemně doplňují
a teprve spolu vytváří Bohem zamýšlenou jednotu. Je nám také uloženo uvádět tento
řád do každodenního života. Při vědomí, že Bůh může napravit i to, co se zdá být
nevratně poškozováno, nezapomínejme na modlitbu za ochranu přirozeného lidství,
ochranu principu lásky, soudržnosti a harmonie, včetně harmonie mezi mužem
a ženou. Zároveň v modlitbě pamatujme i na ty, na jejichž odpovědnosti leží politické
rozhodnutí ve věci Istanbulské úmluvy, aby rozhodovali ve shodě se svým svědomím
a přirozeným zákonem.
K tomu vám ze srdce žehnají
čeští a moravští biskupové