Jan 12,20- 33
Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi. Ježíš jim na to řekl: „Přišla hodina, kdy Syn člověka bude osla- ven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou. Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!“ Tu se ozval hlas z nebe: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Lidé, kteří tam stáli a uslyšeli to, říkali, že zahřmělo. Jiní říkali: „To k němu promluvil anděl. “Ježíš jim na to řekl: „Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě.“ Těmi slovy chtěl naznačit, jakou smrtí zemře.
Jan Pavel II. řekl: „Bůh nás stvořil jako muže a ženu, abychom mohli být obrazem jeho lásky tím, že se staneme jeden druhému upřímným darem.“
Když něco daruji, tak o to přijdu. Stát se tedy druhému darem znamená sám o sebe přijít. Umřít sám sobě, svému sobectví. A tak můžeme být opravdu užiteční. Jen tak naplníme své poslání na této zemi, být obrazem Boha. Jen tak budeme zrnem, které padlo do země…
Je-li tohle smyslem našeho života, jak to předat našim dětem? Současný svět má úplně jiná měřítka. Hodnotí se úspěch, bohatství a sebeprosazení cestou sobectví, bezcitné asertivity a pokrytectví. My chceme vést děti k jinému cíli.
Jedinou možností je začít u sebe. Musím to být především já, kdo sebedarováním žije, kdo takto smýšlí, mluví a jedná. Musím to být nejdřív já, kdo se daruje manželce, kdo dává, aniž by očekával něco za to. Musím to být já, kdo odloží své plány a zájmy a věnuje se dítěti, které o to stojí. Musím to být já, kdo druhému s opravdovým zájmem naslouchá. Musím… ‒ No, měl bych…
Nemůže se mi to dařit, pokud se o to budu snažit sám. Jedinou šancí je pozvat si na pomoc Boha. Proto se snažíme si uvědomit své priority, na prvním místě máme Boha, pak manžela/manželku a pak všechny děti. Malé dítě se ptá: „Mami, koho máš nejradši?“ a doufá, že to bude právě ono. Když ale dostane jasnou odpověď, že je na třetím místě se všemi sourozenci, není zklamané. Po promyšlení toto zařazení akceptuje a nakonec vítá. Nebojme se s dětmi o našich prioritách mluvit! Neúnavně dětem vysvětlujeme, proč si mají čistit zuby, stále znovu je vedeme k pomoci v domácnosti, opakujeme stokrát, proč mají domácí úkoly přednost před zábavou… Kolikrát jsme jim ale řekli, proč chodíme do kostela a jak moc pro nás znamená svaté přijímání?
Při tom je důležité, aby moje slova i skutky byly v souladu. Uvědomil jsem si, že nemohu dětem říkat, že mám Boha na prvním místě, a když přijdou ze školy, ptát se nejdřív na známky z matematiky nebo angličtiny a o výuku náboženství se vůbec nezajímat. Přitom jejich vztah k Bohu je pro nás důležitější než to, aby se dostali na vysokou školu. K čemu jim to bude, když tam pak budou na koleji „zakládat rodinu“ na divoko, bez vzájemného slibu před Bohem a bez požehnání rodičů?
Jak stárneme, řešíme záležitosti dospívajících dětí stále víc. Naším cílem je vychovat je k samostatnosti, k rozhodnutí vzít s pomocí Boží vlastní život do svých rukou. Abychom nepodporovali „mamahotel“, vynalézáme různé motivační techniky, např. plynule zvyšujeme „nájemné“ dospělým dětem po škole. ‒ Ale když konečně dojde na očekávaný odchod, cítíme, že se to konkrétní dítě stalo součástí našeho života. Najednou víc vyniká, jak ho máme rádi a jak nám bude chybět. Najednou si přehráváme, co všechno jsme do něj investovali: čas, nervy, peníze… lásku. A toto naše snažení odchází a má přinést užitek někomu jinému. Kousek nás samých umírá. A umírání bolí… Protože se náš nejstarší syn loni oženil a odstěhoval, máme teď doma mezeru. Ale jsme šťastní, že se nám podařilo splnit úkol, ke kterému si nás Bůh vybral. Kéž i naše děti poznají, že darovat sami sebe vypadá sice jako ztráta, ale ukáže se jako nejlepší volba. Znamená to sami sebe omezit, ztratit, do jisté míry zemřít, ale přináší to uspokojení, radost a, jak doufáme, i věčné štěstí. Rozhodnout se pro sebedarování, ať v manželství nebo v zasvěceném životě, znamená zhodnotit dary, které jsme dostali. Pane Bože, děkujeme Ti za dar našich dětí, vezmi jejich výchovu do svých rukou a dej nám poznat, co dělat, abychom Ti to moc nekazili.
Karel a Anna Maříkovi
xxx
Bože, tvůj Syn nás tak miloval, že se z lásky vydal na smrt za spásu světa; dej nám svou milost, abychom i my milovali své bratry a zůstávali v tvé lásce. Skrze tvého Syna…
(Vstupní modlitba)