František vyzval mladé lidi k tomu, aby sami rozhodovali o své budoucnosti a nezaměňovali štěstí za pohodlí.
Sobotní večerní program, mnohými považován za vrchol oslav Světového dne mládeže, začal představením, jehož pět částí ztvárnilo problémy a výzvy, se kterými se potýkají mladí lidé. Působivými zastaveními s názvy - víra pochybujícím, naděje malomyslným, láska k lhostejným, odpuštění těm, kteří nám ublížili a radost smutným - provázela přítomnost osoby sv. Faustýny, jako prostřednice Božího působení.
Zastavení byla proložena třemi svědectvími. První promluvila dívka z Polska o svém obrácení po uzdravující zkušenosti svátosti smíření a dotyku Božího milosrdenství.
Jako druhá vystoupila další dívka, tentokrát ze Sýrie. Popsala situaci strachu a nejistoty zachvacující její domov, bolest, kterou musí místní snášet, zvláště ze smrti blízkých následkem probíhající války. I ona se zlomeným hlasem přiznala ztrátu svého přítele. S vyznáním víry a naděje v Boha pak přítomné poprosila o modlitbu.
Jako poslední se svěřil mladý muž z Paraguaye, který se díky Božímu slovu zbavil drogové závislosti a mohl začít nový život.
Nakonec se ujal slova sám papež František. Nejdříve se připojil k modlitební výzvě za všechny trpící válkou: "Bolest a válka už nejsou něčím anonymním. Pro nás už to není jen pouhá zpráva z tisku. Mají jméno, tvář, dějiny a blízkost," řekl a zdůraznil: "Nic neospravedlňuje prolití krve bratra. Není nic cennějšího než bratr, kterého máme před sebou."
Odpověď křesťana, pokračoval, není "přemáhání nenávisti ještě větší nenávistí, násilí ještě větším násilím, teror ještě větším terorem. Naší odpovědí tomuto světu ve válce se nazývá bratrství! Nazývá se společenství! Nazývá se rodina!"
Pak upozornil na paralyzující moc strachu. Strach totiž vede do uzavřenosti, do pocitu ochromení, pocitu, že na tomto světě už není prostor ke snění, tvořivosti a životu vůbec. Popsal ale ještě jeden zvláštní a nebezpečnější druh paralýzy; označil ho za "směšování štěstí a pohovky".
Vysvětlil ho jako „víru v to, že ke štěstí je potřeba jen dobré pohovky, pohovky, která nám umožní spočinout v pohodlí, klidu a zajištěnosti. (...) Jedná se o pohovku proti každému typu bolesti a bázni. Pohovka, která nás uzavírá doma, bez námahy a starostí. (...) Velice pozvolna, aniž si to uvědomujeme, usínáme. Jsme rozespalí a omámeni."
A pokračoval: "Nepřišli jsme na svět vegetovat, mít se pohodlně a dělat ze života pohovku, která nás uspává. Naopak. Přišli jsme kvůli něčemu jinému, abychom zanechali stopu. Je velice smutné projít životem a nezanechat žádnou stopu. Když ale volíme pohodlí, tím, že zaměňujeme štěstí za spotřebu, pak cena, kterou zaplatíme, je velmi, ale velmi vysoká. Ztrácíme svobodu. Nejsme svobodní.“
Vyzval přítomné mladé, aby měli odvahu být svobodní, rozhodovat sami o své budoucnosti, jít do rizika: "Bůh od tebe něco očekává, Bůh od tebe něco chce. Zve tě a přichází proto, aby otevřel všechno to, co tě uzavírá. Chce ti ukázat, že s tebou může být svět jiný. Pokud ze sebe nevydáš to nejlepší, svět nebude jiný. (...) On chce tvé ruce, aby dále utvářel svět. Volá tě, abys nechal v životě stopu, která poznamená dějiny. (...) Mějte odvahu nás učit, že je snadnější budovat mosty než zdi. Potřebujeme se to naučit."
Promluvu pak František ukončil slovy: "Ať Bůh požehná vašim snům."
(zdroj: cirkev.cz)