Jan 3,14- 21
Ježíš řekl Nikodémovi: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ V evangelním úryvku, který připadá na dnešní neděli, se nejčastěji vyskytují dvě jazykově příbuzná slova: svět a světlo. Zdá se mi, že právě tyto dva pojmy, které představují ohniska této perikopy, nám mohou docela dobře ozřejmit ně- které důležité rysy výchovy.
Proces výchovy se odehrává ve světě. Je zasazen do přediva našich vztahů k věcem, místům, událostem a lidem, které dohromady vytvářejí ono celkové prostředí, v němž se odehrává náš život a které označujeme jako svět. Porozumět tomuto celku a objevit v něm své vlastní nezastupitelné místo představuje takříkajíc samotný smysl výchovy. Na otázku, jaký je tento svět, ve kterém mám jako lidská osoba rozvinout své poslání, nám biblické zjevení odpovídá: je to skutečnost, která je obklopená a naplněná Bohem. Dílo stvoření nás ujišťuje o tom, že příroda, dějiny a lidstvo mají svůj původ ve Stvořitelově vůli, kterou vyjadřuje tvůrčí a láskyplné Boží slovo: Chci, abys byl. Stejně tak, uvažujeme-li o díle vykoupení, vidíme, že jeho hnací silou je Boží láska k tomuto světu. Milující Bůh, který je přítomný a činný v běhu světa i v každé události jednotlivého lidského života tvoří východisko a rámec edukace. Svět, který se skví Boží krásou, nejen podněcuje smysl pro úžas před tajemstvím, jenž stojí na počátku lidského poznání, ale také probouzí chuť přilnout svojí vlastní činností k dobrému Božímu dílu, což můžeme pokládat za ideál, ke kterému směřuje výchova člověka.
Svět je proniknutý Božím světlem, které nejen osvěcuje každého člověka, ale které též v plnosti zazářilo v jednorozeném Božím Synu. Avšak křesťanské principy výchovy stojí na realistických základech: světlo sice přichází na svět, nicméně lidé dávají přednost temnotě. Z toho důvodu bude v procesu každé výchovy nutná námaha spojená s poznáváním a odstraňováním překážek, které brání tomu, aby člověk mohl ve svobodě a v plnosti rozvinout všechny vlohy, které mu byly svěřeny jako dar. Proto bude nedílnou součástí výchovy zápas o ryzost srdce zmítaného mezi láskou ke světlu a náklonností k temnotě. Výchova však není pouze asketické úsilí, které se může snadno změnit v bezduchý výcvik a vnější dodržování disciplíny. Ve svém jádru vychovávat je umění, které znamená citlivě a pečlivě rozvíjet v lidské osobě vnímavost a disponovanost vůči Božímu světlu, jež přichází, aby prostoupilo a proměnilo veškerou skutečnost jako její vnitřní pravda. Otevírat se světlu znamená konat pravdu, tedy uskutečnit to, co je vepsáno v hlubinách mého vlastního já a k čemu jsem byl stvořen a povolán. Svědčit o světle uprostřed setmělého světa pak je výsadou a úkolem pedagoga, tedy toho, který počítá s tím, že hlavním vychovatelem je milující a milosrdný Bůh.
Robert Svatoň
xxx
Bože, tys poslal na svět svého Syna a jeho prostřednictvím uskutečňuješ naše vykoupení; oživ víru svého lidu, abychom se s oddanou zbožností připravovali na velikonoční svátky. Prosíme o to skrze tvého Syna…
(Vstupní modlitba)