Připravte se na Vánoce také pomocí tradiční brožury s texty na každý den Adventu, jejichž inspirací byly evangelijní úryvky.
Lk 1,39-45
V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“
Žijeme v místě, kde mít více než tři děti znamená, že je ta rodina nějaká „podezřelá“, a lidé na ni hledí tak trochu skrz prsty. Když jsme čekali čtvrté děťátko, sice plánované, doléhaly na nás obavy, jak nás naše okolí přijme. Už v průběhu těhotenství nás však mile překvapovaly upřímné pozitivní reakce na naši „novinku“. Obavy se tedy nakonec nenaplnily. Naopak jsme se začali setkávat s něčím pro nás zcela nepochopitelným – obyvatelům našeho městečka, když se s námi potkávají, se ve tváři objevuje radostný úsměv. Je nám jasné, že úsměv u některých těchto lidí vyvolá spíše to, že vypadáme jako školka na procházce, nebo v horším případě jako smečka rozdováděných psíků při venčení. Někdy i naoko politují tatínka, že má na krku pět ženských…☺ Dost často se s námi ale dávají do řeči, a my díky tomu zjišťujeme, že je něčím oslovujeme.
Asi to úplně nebude tím, že bychom byli nějakou ideální rodinkou se vzorně vychovanými dětmi. O tom, že máme k dokonalosti daleko, by jistě mohli vyprávět třeba naši sousedé v bytovém domě. ☺ Přesto přese všechno, přes všechny naše nedokonalosti, druhým lidem zřejmě přeci jen nevědomky předáváme něco, co je naplňuje radostí. A to „něco“ bude nejspíš Někdo, koho zveme, aby přebýval v našem středu. Zveme ho, aby s námi nejen sdílel krásné společné okamžiky, ale také uzdravoval naše slabá místa, například ve výchově, pozvedal nás v našich pádech a selháních ve vzájemné komunikaci, nebo aby nás uschopňoval vnímat potřeby druhých.
Věříme, že toto naše pozvání přijímá, protože On je vždy první, kdo tluče a touží vstoupit. Pak ovšem, je -li v naší (nebo v jakékoli jiné) rodině přítomný a my se jím necháváme očišťovat a proměňovat, můžeme mít také jistotu, že tehdy jako rodina předáváme našemu okolí evangelium – radostnou zvěst o Lásce.
Kristýna a Jindřich Zemánkovi
xxx
„Rodina je tedy subjekt pastorační činnosti svým přímým zvěstováním evangelia a dědictvím četných forem svědectví: solidaritou s chudými, otevřeností různým druhům lidí, ochranou stvoření, morální a hmotnou solidaritou s druhými rodinami, zejména s těmi nejpotřebnějšími, úsilím o podporu společného dobra, včetně překonávání nespravedlivých společenských struktur, na prvním místě tam, kde žije, konáním skutků tělesného a duchovního milosrdenství.“ To je třeba zasadit do rámce velmi vzácného křesťanského přesvědčení: Otcova láska, která nás podporuje a dává nám růst, jež se zjevila v úplném darování se Ježíše žijícího mezi námi, nám dává schopnost umět se v jednotě vypořádat se všemi bouřemi a všemi fázemi života. Také v srdci každé rodiny je třeba nechat rozeznít kérygma – vhod či nevhod –, aby svítilo na cestu. (Amoris laetitia, odst. 290)
xxx
Prosíme tě, Bože, vlej nám do duše svou milost, abychom stále hlouběji prožívali tajemství našeho vykoupení: a dej, ať nás všechny, kteří jsme z andělova zvěstování poznali, že se tvůj Syn stal člověkem, jeho umučení a kříž přivede ke slávě vzkříšení. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého… (Vstupní modlitba)