Kdo zůstal o letošní Noci kostelů v Hradci Králové, neprohloupil. Ovšem vystavil se nelehkému rozhodování.
Rozhodování spočívalo v tom, kde právě teď být a nepřijít o některý ze zajímavých programů. Asi nejvíce lákaly komentované prohlídky chrámů, zvláště ty v pozdějších večerních hodinách se zdály být atraktivní nejen pro svoji zahalenost v noční čas, ale také pro možnost vstoupit do prostor jindy zamčených. Číslo sedm je číslem plnosti a právě v sedmi hradeckých kostelích se hemžili lidé s baťůžky na zádech, v rukou programy, aby hltali to, co během roku není k běžně k mání. A bylo toho opravdu dost.
Za všechny body programů zmíním alespoň již zmíněné a velmi zajímavé komentované prohlídky chrámů, které v jiné dny v roce většinou nestíháme pro svůj spěch vnímat jinak, než jen jako střechu nad hlavou, chránící před slunečním žárem a jindy před nepřízní počasí. Velkého úspěchu se dočkaly koncerty v kostele Nanebevzetí Panny Marie na Velkém náměstí v rámci festivalu Sborové slavnosti. Vokály, které doslova chvílemi bouřily lodí kostela, nemohly nechat nikoho nezúčastněným. Samozřejmě, že v každém ze sedmi svatostánků zněly tóny duchovních skladeb, umocňované především sílou varhan, a nutili člověka k zamyšlení. Všimnul jsem si, že se lidé nezvykle často usmívali, což není vždy v katolických kostelech k vidění, ale především spolu komunikovali. A o to při noci kostelů jde. Být spolu, prožít ve společenství, často neznámých lidí cosi, co se i špatně definuje, ale po čem bytostně toužíme - nebýt osamělými! Motto letošního ročníku "Jeho brány zůstanou ve dne otevřené, noc už tam nebude." tedy bylo prožité naplno. (Pavel Jakub Sršeň)