Připravte se na Vánoce také pomocí tradiční brožury s texty na každý den Adventu, jejichž inspirací byly evangelijní úryvky.
Lk 11,10-18
Lidé se ptali Jana (Křtitele): „Co máme dělat?“ Odpovídal jim: „Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně.“ Přišli také celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se ho: „Mistře, co máme dělat?“ On jim odpověděl: „Nevybírejte víc, než je stanoveno.“ I vojáci se ho ptali: „A co máme dělat my?“ Odpověděl jim: „Na nikom se nedopouštějte násilí, nikoho nevydírejte, buďte spokojeni se svým žoldem.“ Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu, aby pročistil (obilí) na svém mlatě a pšenici uložil na sýpce; plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným.“ Dával lidu ještě mnoho jiných napomenutí a hlásal mu radostnou zvěst.
Co máme dělat? /aneb chvála obyčejnosti/
Jan Křtitel to říká docela jasně. Odpovídá všem, bez ohledu na povolání nebo postavení: dělejte, co dělat máte. Není to málo? Není. My totiž mnohdy neděláme, co je naším úkolem. Jak využíváme čas třeba v práci nebo v modlitbě nebo rozhovoru s druhým? Jsme roztěkaní a nesoustředění. Co s tím? Snažme se dělat pořádně to, co odpovídá našemu stavu.
A trochu konkrétněji: Máme třeba něčeho dost, tak se rozdělme s tím, kdo nemá nic. Stále budeme mít oba dost. Jde nejen o věci hmotné, ale spíše duchovní. Můžeme dát druhým čas, prostor, zájem, ochotu vyslechnout, povzbudit.
V našich rodinách se zaměřme na to, aby se náš domov stal místem pokoje, jistoty, zázemím. Zde se cítíme v bezpečí, zde si odpočineme, zde si nemusíme na nic hrát. Doma můžeme být tím, čím opravdu jsme. V rodině se učíme, že bolest druhého je i má bolest, radost druhého je i mou radostí.
Nedělejme nic zvláštního. To je totiž velký omyl některých křesťanů, když si myslí, že svým výkonem ohromí církev i Boha. Je i velkým nedorozuměním, když hledáme pro svůj život geniálního a úžasného partnera, z kterého se člověku tají dech a pohrdáme třeba obyčejným klukem nebo holkou odvedle. Ale je ten génius, vůbec schopný běžného života? Nebude obyčejný typ nakonec stokrát lepší manžel nebo táta, než nějaká celebrita?
Zrovna tak naše děti. Nechtějme, aby se z nich staly hvězdy nebo boháči. Byly by tak opravdu šťastné? Je velmi pravděpodobné, že je čeká normální život bez slávy, moci a bohatství. Ano, ať využijí svých hřiven, ale v pokoře a moudrosti, ať je jejich předností pravdivost a laskavost, ne mimořádnosti.
A tak stačí, když děláme poctivě, co dělat máme. Potlesk za to nesklidíme, ale všem kolem nás bude dobře. A nakonec šťastní budeme i my. Není právě toto skutečná radost?
Jan Linhart
xxx
Když člověk, který miluje, může prokázat druhému dobro anebo když vidí, že se druhému daří, prožívá to s radostí a oslavuje tak Boha, protože „Bůh miluje radostného dárce“ (2 Kor 9,7), náš Pán si obzvláště cení toho, kdo se raduje ze štěstí druhého. Pokud neživíme svoji schopnost těšit z dobra druhého a soustředíme se především na svoje potřeby, odsuzujeme se k životu s nepatrnou radostí, poněvadž, jak řekl Ježíš, „blaženější je dávat než dostávat“ (Sk 20,35). Rodina má být vždycky místem, o kterém ten, kdo v životě něco dobrého učinil, ví, že tam budou slavit spolu s ním. (Amoris laetitia, odst. 110)
xxx
Všemohoucí Bože, očekáváme s vírou slavnost narození tvého Syna a prosíme tě: dej nám svou milost, abychom se mohli radovat z naší spásy a vděčně tě chválit. Skrze tvého Syna… (Vstupní modlitba)