V sobotu si připomenul sedmdesát let svého kněžství Mons. Karel Exner z Nové Paky. Přečtete si vzpomínkový rozhovor.
Za léta kněžství poděkoval na slavnostní Mši svaté v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie v 10 hodin dopoledne. Přečtěte si vzpomínkový rozhovor s Mons. Karlem Exnerem.
Fotogalerie ze slavnostní Mše svaté zde.
Jaké jste měl dětství?
Pocházím ze Studence nedaleko Nové Paky. O Studenci se kdysi říkávalo, že je vesnicí tkalců a kněží. V útržku starých novin jsem četl, že kolem roku 1900 vyšlo ze Studence 19 kněží. Můj otec byl domácím tkalcem (a při tom též varhaníkem v místním kostele). Spolu s matkou obstarávali malé hospodářství. Matka byla velice zbožná, měla bratra knězem; měli se velice rádi. On jí pomáhal duchovně i hmotně v době první světové války, kdy její manžel byl na východní frontě a ona sama doma se třemi malými dětmi. Sám však zemřel velice mladý, krátce po válce na tuberkulózu. Když jsem se narodil, tak měla moje maminka touhu, abych nastoupil na jeho místo a také se za to modlila. V tomto duchu se také nesla moje výchova, takže mohu říci, že jsem dostal povolání ke kněžství takříkajíc do vínku. Jako malý jsem si hrával na mši sv. a pak též ministroval a tak jsem se učil poznávat liturgii a mít v ní zálibu.
S volbou povolání jste tedy neváhal?
Ne, po dokončení gymnázia v Jilemnici jsem si bez velkého rozmýšlení dal přihlášku do hradeckého semináře a v roce 1939 nastoupil. Uzavření vysokých škol se semináře netýkalo, protože nebyl ve svazku s univerzitou. Přesto zůstávali naši představení ostražití a na jeho fungování příliš neupozorňovali. Proto se také naše svěcení nekonalo 3. června 1944 v katedrále s celou parádou, ale pouze v seminární kapli za přítomnosti rodičů a sourozenců.
Jaký byl život v semináři?
Nijak snadný. Ke všeobecnému válečnému nedostatku se přidaly téměř sparťanské podmínky v zanedbané budově. Na společných pokojích se netopilo ani v zimě, stejné to bylo na umývárnách. Jediné vytápěné místnosti byly učebny, kam jsme si museli každý den nanosit uhlí. Přesto to byly jedny z nejkrásnějších let v mém životě.
Kam jste šel po svém vysvěcení?
Do Jaroměře. Tam jsem společně se starším kolegou ze semináře P. Bedřichem Novákem pomáhal stařičkému děkanovi Solničkovi. Prožil jsem tu i konec války. Od roku 1946 jsem byl poslán jako administrátor do Horních Štěpanic a Vítkovic v Krkonoších. Pod správu farnosti padala celá řada dalších vesnic rozesetých po kopcích. K dispozici jsem měl pouze kolo, v zimě lyže a stále jsem byl na cestách. Náboženství se tenkrát učilo na všech školách ve farnosti. Byl to zapadlý kraj, ale cítil jsem se tu dobře. Ve Štěpanicích ještě nebyla zavedena elektřina, svítilo se petrolkou. Do kostela jsme elektrické světlo zaváděli s farníky. Na svátek Krista krále se celý kostel rozsvítilo a lidé říkali: „Jé, to je světla, to je světla…“, nemohli se toho nabažit.
V padesátém roce jste byl zatčen a internován v Želivě. Co jste ve sběrném táboře dělali?
Byli jsme zapojeni do práce v místních JZD či nebo pro humpolecké textilky. V létě 1951 nás část vybrali a odvezli za Prahu do Hájku, bývalého františkánského kláštera. Tam byl volnější režim, samozřejmě že nás hlídali, ale byla možnost se dostat ven na zahradu, nebo si v ambitech sloužit Mši svatou. Opět jsme pracovali na zahradě, jedna parta chodila do státního statku a další pro Charitu zasklívala ty oválné obrazy Madony s dítětem nad postel. Součástí internace byla také ideologická školení o prospěšnosti komunismu. Nekonečně dlouhým a nudným přednáškám se nedalo vyhnout, účast byla povinná. Byli jsme ujišťováni, že budeme působit maximálně dvacet pět let, jen co vymře stará generace, ta nová komunistická, již do kostela chodit nebude… Tohle soudruzi trochu neodhadli.
Celý profil Mons. Karla Exnera si budete moci přečíst v červnovém čísle IKD.