Rozhovor s biskupem Janem Vokálem o duchovních povoláních vyšel v Katolickém Týdeníku.
Slavit výročí lze různě. Královéhradecká diecéze se ale rozhodla prožít svůj jubilejní rok především v modlitbě za nová povolání. Proč se tak rozhodla a co vše má v plánu, prozrazuje biskup Jan Vokál.
Vaše diecéze letos slaví 350 let od svého založení. Proč jste pro tento rok vybrali právě téma povolání?
Toto výročí v sobě nese ohlédnutí zpět – jako vzpomínku a vděčnost, nesmíme ale zapomínat na přítomnost, a především na budoucnost. A tu si neumím představit bez kněžských a řeholních povolání. Proto tento jubilejní rok nepojímáme jen jako vzdání díků, ale chceme udělat i něco přínosného právě pro nová povolání.
Jednou z činností jsou vaše dopisy mladým lidem, které jste se rozhodl posílat jednou měsíčně během celého roku. Jsou určeny jen pro věřící?
Dopisy jsem se snažil psát krátké (myslím, že dnes často trpíme inflací slov, některé listy se podobají spíše knihám) a mám v nich na mysli i přesah k lidem nevěřícím. Nemám samozřejmě možnost doručit dopis všem nevěřícím, ale mohou se k němu dostat skrze farnosti v jednotlivých obcích. Pokud si jej přečtou i lidé hledající a třeba je zaujme, budu jedině rád. Primárně ale tyto dopisy míří samozřejmě k věřícím.
Co se v listech snažíte mladým lidem sdělit?
V prvním dopise jsem jím krátce představil svůj příběh. Postupně bych do nich chtěl zapracovat jednotlivá liturgická období - například půst, Velikonoce, ale i významné svátky. Také bych rád otevřel téma přímluv a úcty ke svatým. Dostali jsme nabídku od francouzského biskupa, že nám zapůjčí relikviář, který obsahuje nepoškozené srdce Jana Maria Vianneye - faráře z Arsu. Rád bych, kdyby příslušný dopis ukázal mladým lidem význam arského faráře a úcty k relikviím. Myslím, že by je to mohlo zaujmout. Nechci zapomenout ani na mariánskou úctu nebo význam modlitby, zvláště té společné – modlitby v rodině či ve společenství.
Hned v prvním dopise píšete, že jste se svou touhou po kněžství nejprve bál svěřit rodičům. Jak silnou roli hraje podle vás při volbě povolání rodina?
O svém povolání jsem se nejprve ostýchal mluvit. Je to velmi niterná věc a dítě pro ni velmi těžko hledá správná slova. Opatruje ji jako něco velmi vzácného – jako zlatou růži. Zároveň je ale role rodiny při volbě životního povolání nezastupitelná - je to základní buňka pro první formaci. Měl jsem obrovské štěstí, že pro mé rodiče byla vždy velmi důležitá úcta ke svátostem a měl jsem v nich zázemí víry. Rád bych o této své zkušenosti mluvil i na pouti ministrantů, protože právě tuto službu u oltáře považuji za jednu z cest ke kněžství.
Co když je ale rodina proti? Může to rodící se povolání k zasvěcenému životu posílit, nebo ho naopak udusí hned v zárodku?
Myslím si, že skutečné povolání nesouhlas rodiny neutlačí. Pokud se rozhodnu, musím být schopen jít i přes nepochopení rodičů. Nedávno jsem se účastnil věčných slibů řeholní sestry a jeden z rodičů byl i v té době stále striktně proti. Zdálo se mi ale, že to jejímu povolání neublížilo. Naopak jsem měl pocit, že skrze modlitbu dotyčné sestry může Bůh oslovit i její rodiče. Rodiče velmi často nesouhlasí i se světskými profesemi, které si jejich děti zvolí. V případě zasvěceného života jim může bránit i hluboká úcta k němu nebo strach, že jejich dítě nedokáže všem závazkům dostát – třeba že nedokáže žít v celibátu. I matka vizionářky z Fatimy zjevením nevěřila a nechtěla, aby se její dcera stala řeholnicí.
Mluvili jsme zatím o zasvěceném životě. Jak je to podle vás s povoláním do manželství? Klesá ochota mladých lidí vázat se partnerovi na celý život?
Statistiky moc nesleduji a nejsem jejich příznivcem, ale i tak vidím ve vyspělé společnosti trend, jímž jsou mladí lidé zatíženi. Jde o nejistotu a strach vzít na sebe závazek, který je neměnný a trvalý. Trendem je naopak žádné vážné závazky nevytvářet. Zároveň mladí lidé vidí i mezi křesťany stále méně uspořádaných rodin, naopak jsou konfrontováni s rozpadem i svátostných manželství.
Když jsem vyhlašoval rok povolání, myslel jsem samozřejmě i na manželství. Je pro nás velkou výzvou a závazkem pracovat i pro dobro manželství. Každý člověk má před Bohem právo vybrat si partnera a žít s ním v manželství. Všechna povolání v obecné rovině jsou vlastně odpovědí člověka. Je potřeba jen slyšet, kam nás Bůh volá, a aktivně na to odpovědět. Moc se mi líbí slova Matky Terezy, že na mé jedinečné povolání od Boha mám odpovědět s upřímným srdcem a radostí. Tedy – Bůh mě volá a pro mě je to radost a vyznamenání.
Jak lze podporovat odvahu k volbě životního povolání, abych opravdu radostně odpověděl na Boží výzvu?
V první řadě svědectvím svého života. To, co říkáme a děláme, musí být v souladu. Též se musíme snažit pomáhat ostatním prohlubovat víru ve svátosti. Kristus je tady, aby mě zachránil, a nabízí se mi ve svátosti. Ano, je to závazek, ale stojí za to v něm žít. Je potřeba skutečně uvěřit tomu, že právě skrze svátost manželství nebo kněžství Bůh vylije své požehnání.
Mohou se mladí lidé ve vaší diecézi obrátit na někoho konkrétního, kdo by jim pomohl s rozlišením jejich povolání?
Určitě se mohou obrátit na kněze ve své farnosti či na jiného blízkého duchovního. Vést a doprovázet ovšem neumí každý, a proto máme v diecézi jednoho kněze, který má pro to mimořádné nadání. Je to spirituál kněží P. Jan Linhart, který byl spirituálem i v konviktu. Určitě je možné obrátit se na něj s žádostí o radu.
Jaký je stav kněžských a řeholních povolání ve vaší diecézi?
V porovnání s ostatními diecézemi české církevní provincie je naše situace relativně dobrá, přesto i my trpíme nedostatkem zasvěcených povolání. Rád bych zaměstnával mnohem více kněží a řeholníků. A velmi bolestně vnímám, že nám chybí kontemplativní řád – jako jsou například trapisté v Novém Dvoře v plzeňské diecézi. Je to obrovské modlitební zázemí, které se pro celou okolní oblast stává velikým požehnáním. Je tedy mým velkým přáním mít tady podobný kontemplativní řád.
Zodpovědnost za duchovní povolání ale leží na nás všech. Společenství, které se modlí, dává Bůh nová povolání. Je důležité si uvědomit, že počet povolání závisí na naší lásce k Bohu a na modlitbách – včetně těch od starých a jinak už nemohoucích lidí.
Rok povolání začal svěřením celé královéhradecké diecéze do péče Panny Marie. Pět bohoslovců při této slavnosti přijalo kandidaturu kněžství. Páteří roku pak bude devět poutí do významných míst po celé diecézi – například do Neratova, Želiva nebo Libice nad Cidlinou. Všechny farnosti obdržely i speciální modlitbu za nová povolání, kterou se budou po celý rok pravidelně modlit. K dispozici je už několik týdnů publikace k postní době, v níž diecézní kněží představují způsob, jakým zaslechli své povolání, a jak na ně odpověděli. Připravuje se obsáhlá kniha o královéhradeckých biskupech a chybět nebudou ani kulturní akce – například koncert filharmoniků.
Auto: Tomáš Kutil, Katolický Týdeník