Rozhovor: Laskavost a odpuštění přitahuje

Letos na jaře ze své funkce odstoupil z vážných zdravotních důvodů želivský opat Bronislav Ignác Kramár. Volba nového se uskutečnila 26. září a hned v prvním kole přinesla výsledek – jednapadesátým želivským opatem byl zvolen dosavadní provisor kláštera P. Jaroslav Jáchym Šimek. Kněz s bohatými pastoračními zkušenostmi i mezinárodním rozhledem, který působil na Vysočině i v daleké Austrálii. Do funkce ho 22. listopadu uvedl hradecký biskup Jan Vokál.

Jaké jste měl pocity, když jste se dozvěděl výsledek opatské volby?

Nestačil jsem se divit, že se o výsledku rozhodlo hned v prvním kole. Opat musí ke svému zvolení získat nadpoloviční většinu hlasů. K želivské kanonii patří 34 bratří se slavnými sliby, což je nutná podmínka k účasti na volbě, a teď jich hlasovalo celkem 31. Tušil jsem, že mě někdo z nich bude volit, ale přesto jsem takovýto výsledek vůbec nečekal. Zpětně si uvědomuji, že ten den mi ubíhal velmi rychle, a dokonce i samotná mše svatá před volbou byla strašně krátká.

Zaskočilo Vás to?

To víte, že ano, ale výsledek jsem přijal klidně a s pokorou. Volbě předsedal generální opat z Říma P. Thomas Anton Handgrätinger a strahovský opat P. Michal Pojezdný. Po hlasování přečetli moje jméno a dotázali se mě, zda přijímám volbu. Odpověděl jsem, že ano, s pomocí Boží dokážu unést i takovouto odpovědnost.

Na co se chcete v budoucnu soustředit?

Na stejnou otázku jsem musel odpovědět také bezprostředně po volbě. Za prvé potřebujeme uvést do praxe novou evangelizaci, dále bych chtěl prohloubit duchovní život komunity a vnitřně ji sjednotit. Každý měsíc by se měli všichni členové kanonie sejít na společné schůzce. Ale protože máme bratry rozptýlené po celé diecézi, na Slovensku nebo v severních Čechách, je docela složité tento rytmus dodržet. Raději bych viděl méně setkání, třeba jednou za půl roku, ale dlouhodobějších. Kromě provozních záležitostí si najít čas i na jakousi rekolekci, předat si zkušenosti, popovídat si, podělit se o starosti a radosti. Jde o náš život,

jak si ho uspořádáme, takový ho budeme mít.

Jaký má funkce opata význam pro klášter?

Měl by pro bratry být jako táta. Sledovat jejich radosti, starosti, vycházet jim vstříc v jejich potřebách, být jejich pastýřem. Na té praktické rovině opat předsedá společným modlitbám, má povinnost se za členy kanonie modlit, v neděli a zasvěcené svátky sloužit za ně mši svatou podobně jako kněz slouží za farnost. Zároveň je opat ordinářem celé komunity, má práva podobně jako biskup, může rozhodovat o umístění jednotlivých kněží, ale už nemůže nikoho vysvětit na kněze. Reprezentuje komunitu

v celé premonstrátské rodině i ve vztahu k vnějšímu světu. Opat jezdí jednou za tři roky na setkání prelátů do Říma a jednou za šest let na generální kapitulu.

Jaké jste si zvolil heslo?

Misericordia, milosrdenství nebo také soucit. V dnešní době tvrdých loktů je otcovské přijetí s otevřenou náručí velmi důležité. Svatořečení Faustyny Kowałské a zdůraznění role milosrdenství nevidím jako náhodné. Spíše než přísnost, sekýrování přitahuje lidi laskavost a odpuštění. Jsme radši, když nás má někdo rád, ne když mi hrozí, neustále napomíná a kárá.

Čím chcete navázat na odkaz Vašich předchůdců?

Když zmíním dva poslední opaty, Víta Tajovského a Bronislava Kramára, tak oba se vyznačovali laskavostí a otevřeností, ve které chci pokračovat. Samozřejmě se stále potýkáme s rekonstrukcí kláštera, kterou chceme dotáhnout do konce. Už před časem jsme začali pořádat duchovní cvičení pro kněze i laiky. Měli jsme tu řadu výrazných osobností jako je irský kněz Pat Collins, Elias Vella, nebo Thomas Paul z Indie. Budeme se snažit nabídku duchovních cvičení nadále rozšiřovat. Mám řadu kontaktů v zahraničí, chtěl bych jich využít a pozvat sem lidi světového rozhledu.

Jakým způsobem probíhá opatská benedikce?

Obřad se musí uskutečnit za přítomnosti biskupa, v mém případě to bude královéhradecký biskup Jan Vokál. V průběhu mše svaté mi předá opatské insignie – prsten, mitru a berlu. Pektorál jsem obdržel už po volbě od generálního opata. Stále jsme hledali vhodné datum, až jsme se z hlediska organizace shodli na pátku 22. listopadu.

Co Vás přivedlo ke kněžství?

Narodil jsem se 3. června 1952 v Novém Městě na Moravě a vyrůstal jsem v Nížkově. Jako kluk jsem ministroval, bydleli jsme hned vedle kostela, takže jsem se v něm cítil jako doma. V rodině jsme měli několik kněží, asi nejbližší mi byl strýc, který se shodou okolností jmenoval úplně stejně jako já, Jaroslav Šimek. Za komunistů strávil několik let ve vězení, pamatuji si, jak jsme to s ním prožívali. Když jsem byl v pubertě, tak jsem u nás na faře pomáhal staré hospodyni. V roce 1956 umřel pan děkan Jan Macek, ohromně přívětivý člověk. Na faře zůstala bydlet hospodyně, kterou za několik let postihla mrtvice a byla odkázaná na péči druhých. Za to jsem měl možnost číst si v bohaté knihovně pana děkana. Jistě si dokážete představit to mladické okouzlení, byl jsem tam králem, jakoby farářem... Na pouť nebo posvícení přicházeli různí kněží, poslouchal jsem jejich rozhovory, jaké mají názory, a poznal jsem, že mluví úplně jinak, než na co jsem byl zvyklý zvenku. Táhlo mě to být v jejich společnosti, takže jsem po vystudování Střední všeobecně vzdělávací školy ve Žďáru nad Sázavou, kde jsem odmaturoval v roce 1970, měl okamžitě jasno a přešel jsem na bohosloveckou fakultu do Litoměřic. V roce 1977 jsem přijal z rukou Františka Tomáška kněžské svěcení.

Pamatujete se na svoji první farnost?

Byl to Krucemburk, tehdejší Křížová, tu jsem si tak trochu vyprosil kvůli svým rodičům, kteří na tom byli se zdravím dosti špatně. Pak jsem působil asi rok a půl v Náchodě, ale odtamtud mě hnali komunisté pořádně rychle.

Co jste provedl?

Státní bezpečnost jsem měl na krku hned od začátku, když jsem ještě nebyl vysvěcen. V únoru jsme si z nahrávek přepisovali Chartu 77 a někdo ze semináře to na nás prásknul. Vyhrožovali mi, že nemusím dostat souhlas, i když budu vysvěcen, což se pak skutečně stalo. V Náchodě začal na moje kázání jezdit krajský tajemník, a jednou když ho děkan vyprovázel, tak se na mě vztekle otočil a jen procedil: „Pane kaplane, to vaše kázání vám do smrti nezapomenu“. Skončil jsem v naprosto mrtvé farnosti, kde jsem si připadal, jak v tom fi lmu Zapomenuté světlo.

Jak to pokračovalo?

Přehazovali si mě z místa na místo a nikdo mě nechtěl. Až mě nakonec vzali na milost ve Středočeském kraji a dostal jsem na starost farnosti Keblov a Dolní Kralovice. Jako jednu z prvních věcí jsem zrušil náboženství, protože mi tam chodily asi tři děti. Z toho měli komunisté radost. Místo toho jsem si do farnosti tajně pozval salesiány a každý rok jsme pořádali chaloupky pro několik

desítek dětí. Rád na ta léta vzpomínám, byla to síla. Už tehdy jsem si ověřil nutnost hledat nové cesty, ten školometský model moc nefunguje. Před válkou chodila do náboženství skoro celá populace, a co se stalo? Po válce z nich byli skoro všichni komunisti...

Dala Vám Státní bezpečnost pokoj?

Vůbec ne, souhlas jsem dostal vždy jen krátkodobě třeba na týden, čtrnáct dní. Chtěli po mě spolupráci, nebylo lehké obstát. V roce 1987 jsem si požádal o devizový příslib a hned jsem ho dostal. Představte si, kněží, kteří byli v Pacem in terris, nebo byli takoví loyální, ho dostávali až na odvolání! Přišli za mnou, že se jdou rozloučit. Odpověděl jsem, že se neloučím, určitě se vrátím. Když jsem přijel, tak za mnou přišli a chtěli vědět podrobnosti o cestě. Všechno jsem popsal, jak jsem byl v Rakousku i v Nepomucenu, ukázal jsem jim fotku z generální audience s papežem... „V pořádku, to je všechno dobrý, ale víme, že jste byl i jinde,“ nedali se oklamat. Provozoval jsem u sebe na Dolnokralovicku tajnou tiskárnu pro doktora Zvěřinu a Otu Mádra, takže jsem měl úkoly i od nich. Na základě toho jsem si uvědomil, že i přímo v Nepomucenu působí fízl. Až po revoluci mi došlo, kdo to byl.

Měl jste z toho nějaký postih?

Druhý den po výslechu ke mně přišel páter Pohorský z Křivsoudova a měli jsme jet na vikariátku do Benešova. Využil jsem jeho přítomnosti jako svědka, nechal jsem si zavolat náčelníka bezpečnosti a křičel jsem na něj: „Zkuste si ještě jednou překročit práh fary a volám kancelář prezidenta republiky, jestli jsem zločinec, tak mě zavřete a jestli ne, tak co mi sem lezete...“ Věděl jsem, že by mi to bylo houbec platný, ale bylo důležitý, že jsem to řekl, protože se strana bála humbuku. Jak jsem byl na vikariát ce napumpovaný, tak se mě tajemník zeptal, co se děje? Řekl jsem mu, už tři a půl roku mě otravují estébáci, teď toho mám dost, nedělejte, že o tom nevíte. On řekl, že ne, a že prý zjedná nápravu... Zlatý hřeb nakonec. Když vyšly Cibulkovy seznamy, tak jsem se tam samozřejmě našel jako konfi dent. V roce 1998 jsem si zjistil, že můj spis má 375 stran. Před třemi lety jsem šel na ÚSTR a najednou tam bylo 85 stran. Okopíroval jsem si pouze konečný posudek, kde bylo uvedeno, že k zamezení činnosti faráře Šimka budou preventivně profi laktická opatření, ke kterým bude zpracován samostatný posudek, víc jsem se nedozvěděl.

Proč jste vstoupil do řeholního společenství premonstrátů, čím Vás řád zaujal?

To se stalo v 1991, už jsem byl třináct let knězem. Nechtěl jsem už být sám na faře. Vedete třeba společenství mládeže, večer odejdou a vy tam najednou zůstanete sám, a to bylo pro mě strašně těžký. Dnes už to taky vidím jinak, samota a ticho mi tolik nevadí, ale tehdy jsem to tak pociťoval. Jezdívali za mnou bohoslovci a myslím, že to byl Pavel Sokol, který mi nabídl, jestli nechci vstoupit k premonstrátům. Kromě toho mě ohromně lákala osobnost opata Tajovského. Uvědomoval jsem si, že život ve společenství přináší vzájemné povzbuzení a obohacení. Je paradoxem, že jsem nikdy v klášteře moc nežil, protože jsem stejně i v rámci premonstrátů působil na farách. Tohle je pro nás typické. Nejsme mnišský řád, jsme pastorační řád, takže nás v klášteře

moc není, většina bratří působí na okolních farách.

Na co klade řád ve své spiritualitě důraz?

Klademe důraz na úctu k Eucharistii, mariánskou úctu, krásnou liturgii, kajícnost a communio – společenství.

Jak jste se dostal do Austrálie?

Rád cestuji, chtěl jsem jít ven a zkusit to. Přihlásil jsem se biskupu Esterkovi a kvůli zdokonalení angličtiny žádal umístění do Spojených států. Nakonec to nevyšlo, ale nabídl mi Austrálii. Vykonával jsem tam funkci kaplana pro českou komunitu. Bydlel jsem v Sydney, dvakrát do měsíce tam sloužil mši svatou a o dalších dvou nedělích v měsíci jsem létal vždy do nějakého velkého města – Melbourne, Adelaide, Brisbane, Perthu, Darwinu, Hobartu či Aucklandu. Kromě toho jsem si vzal na starost jednu australskou farnost v Sydney – Stratfi eld, což je asi 10 km od City. V ní jsem působil přes týden.

Stačil jste poznat českou minoritu?

Češi jako národ jsou obecně zajímaví v tom, že se rychle asimilují a nevytváří souvislé osídlení jako například Číňané nebo Italové, kde v jedné čtvrti žijí desetitisíce až statisíce obyvatel. Tam můžete potkat lidi, kteří tam bydlí padesát let a neumí slovo anglicky. To u Čechů není, bydlí rozptýleně a třeba už jejich děti neumí pořádně česky. Češi a Slováci přicházeli do Austrálie v několika vlnách po roce 1948, 1968, a hodně v roce 1981. Mladší generace chodí spíš do australských kostelů. Emigranti trpí takzvaným „homesick“ a požadují, aby vše v kostele bylo v češtině. Když jsem chtěl na někoho z mladých promluvit anglicky, tak protestovali, jen ať se učí česky. Je pak jasné, že se tyto generace neshodnou. Na druhou stranu jsou ohromně obětaví, neváhají jet na mši přes celé město. Sydney je přitom obrovská aglomerace se 4 miliony obyvatel, ale takového venkovského typu, kde skoro každý má domek se zahrádkou a ta rozloha je nepředstavitelná.

Je tamní křesťanství odlišné od toho evropského?

Řekl bych, že všude je to jádro – katolicita stejné. Obecně je v Austrálii nesmírně motivující multikulturní prostředí. U nás má slovo multikulturní negativní nádech, ale pokud se to vezme za správný konec, přináší soužití různých národů mnoho dobrého. Už to když se naučíte další jazyk, nejste omezeni literaturou v češtině a otevře se vám ohromný svět nových informací. Třeba ve srovnání s naší diecézí byl hodně zajímavý thajský Bangkok, kde jsem se vždycky stavoval při cestě na dovolenou do Evropy. V Thajsku je 90 % obyvatelstva buddhistů, 5 % muslimů, 1 % křesťanů, z toho asi 300 tisíc katolíků, což je vlastně jako u nás, takoví ti „churchdoors“, chodící každou neděli do kostela. V naší diecézi je má na starosti jeden biskup, jeden pomocný biskup a přes dvě stě kněží. V Thajsku jsou rozdělení do deseti diecézí a působí tam 750 kněží, z toho 100 zahraničních misionářů.

Kdy jste se vrátil do Čech?

Měl jsem v Austrálii zůstat až do loňského roku, ale před pěti lety mi volal opat Bronislav Kramár, jestli bych se nevrátil co nejdříve a nedělal provisora – ekonoma kláštera. V této roli jsem pak skutečně působil až do teď.

Co by podle Vás měl klášter přinášet svému okolí?

Myslím na to, že v minulosti k nim byl vázán ohromný majetek a vyrovnání státu s církvemi Vám ho patrně přinese zpět.

Máte pravdu, že to poslání bychom mohli rozdělit na duchovní, kulturní a ekonomickou rovinu. Ekonomická rovina slouží k tomu, abychom měli prostředky na ty první dvě. Dříve byla Želiv skutečně velmi bohatá. Před Vítem Tajovským zde působil opat Vavroušek. O něm se říká, že to byl tvrdý, nesmlouvavý ekonom, ale přesto byl natolik velkorysý, že upozorňoval bratry, aby když se ve zpovědi o někom dozvědí, že nám něco „čmajznul“ v lese, dělali, že to neslyší. Nicméně to byla úplně jiná doba, vezměte si, že jsme vlastnili osm statků a zaměstnávali okolo 250 lidí. Teď bychom něco z toho měli dostat nazpět. Důležitá

věc je mít kolem sebe spolehlivé lidi od fochu, bez nich nic nedokážete. Před třemi lety jsme zjistili, že nám nikdo nevyvlastnil asi 20 ha lesa, 4 ha rybníků a asi 45 ha polí, takže nějakou zkušenost s hospodařením v malém už máme. Rozhodně budu chtít načerpat další poznatky od našich bratří v Gerasu nebo Schläglu, kde má klášterní hospodářství nepřerušenou tradici.

Želiv už teď například podobně jako Strahovský klášter provozuje vlastní pivovar.

S jakým úmyslem jste ho zakládali?

První založení se moc nezdařilo, takže jsme se poučili a v roce 2011 začali znovu. Spolupracujeme s panem Bernardem, hodně nám pomáhá. Pivovar jsme zakládali především z důvodů tradice. Doložené zmínky o pivovaru se váží k roku 1620 a dá se předpokládat, že fungoval dříve. Proč na to nenavázat?

Nyní máme připravený projekt na klášterní restauraci a pivnici, kterou chceme spustit co nejdříve. Pivo se vždycky nejlépe prodá ve vlastní hospodě, nebo „okolo komína“.

Autor: Luděk Bárta

(rozhovor vyšel v IKD 11/2013)