Zprávy

Odpověď na Jeho povolání není výsledkem svévolného rozhodování

Odpověď na Jeho povolání není výsledkem svévolného rozhodování Minimálně od 3. března letošního roku se Mons. Janu Vokálovi zcela proměnil život a události okolo něj nabraly rychlý spád.

Pro mnoho diecezánů je však možná stále neznámou postavou.

Vystudoval jste Elektrotechnickou fakultu na ČVUT, co Vás přimělo změnit své životní směřování a jít studovat teologii?

Ještě před dokončením studia na ČVUT, někdy v jeho druhé polovině, ve mně dozrálo přesvědčení, že manželství, které

jsem si do té doby přál, nebude moje cesta – protože Bůh mě volá ke kněžství. Nejvíc mě v tom utvrdila četba životopisu

„otce vyhoštěných“, svatého Damiána de Veuster. Byl to belgický kněz, misionář mezi malomocnými na ostrově Molokai na Hawaji. Tehdy jsem hned nevěděl, jak bych měl toto povolání, které bylo zatím jen touhou, uskutečnit. V mé situaci vlastně všechno mluvilo proti tomu. V letech tvrdého socialismu nebylo snadné podat přihlášku na teologickou fakultu. A protože já už jsem jednu vysokou školu končil, bylo naprosto jasné, že ke studiu teologie nedostanu souhlas. Poslední měsíce školy jsem už proto plánoval, že opustím Československo.

 

Jaké jste měl kněžské vzory?

Během mého dětství působilo u nás v Hlinsku několik kněží a všichni pro mě byli velkým požehnáním. Vzpomínám hlavně

na pana děkana Josefa Markla, kterému vždycky nesmírně ležela na srdci spása jemu svěřených duší. On byl také jedním

z několika málo lidí, kterým jsem mohl říci o svém úmyslu emigrovat kvůli teologii. Bylo vidět, že má strach z toho, co bude ve farnosti následovat, ale požehnal mi.

Pak vzpomínám na P. Jindřicha Peška, který měl velmi pozitivní vztah k mládeži a hodně pracoval s námi, ministranty.

Myslím, že bych se nikdy nestal knězem, kdybych od dětství nesloužil u oltáře jako ministrant. P. Pešek nás svým zanícením pro kněžství strhával. Byl to hluboce věřící kněz, velmi pokorný a jeho nadšení pro povolání nikdy neochabovalo. Po revoluci jsem už jako kněz občas jezdil na jeho hrob do Kameniček, aby mi vyprosil potřebné světlo. Když mu na nás tolik záleželo, dokud byl naživu, o to víc mu jistě ležíme na srdci, když už vidí život na zemi z druhé strany.

Později na vysoké škole jsem měl vzor například v jezuitovi otci Karlu Dománkovi a později především v biskupu Karlu Otčenáškovi, který tehdy neměl státní souhlas k činnosti biskupa. Působil jako farář v severních Čechách, kam za ním jezdila mládež z daleka. Kázal a hovořil velmi srozumitelně i pro prosté lidi, ale skrze jeho slova a gesta silně působil Duch Boží.

 

Dnes se rádo zapomíná, že dnes běžná záležitost – odchod na zahraniční studia – byla tehdy věcí takřka nemožnou. Přiblížíte okolnosti své emigrace?

Máte pravdu, odejít legálně na studia do zahraničí bylo nemožné, kromě některých výjimek, které se samozřejmě netýkaly teologie. Jen naplánovat odchod do svobodného světa bylo velmi těžké. Mě se to skoro až neuvěřitelně podařilo, když jsem mohl jet na výlet do Jugoslávie, která tehdy byla na rozhraní dvou odlišných částí evropského světa. Věděl jsem, že chci odejít definitivně, a to do Říma, abych tam vystudoval na kněze. To zároveň znamenalo smířit se s tím, že už nikdy neuvidím žádného člena naší rodiny, ani rodiče. Že se nikdy nebudu moci do rodné země vrátit ani na návštěvu. Nic podobného bych ani ve snu neudělal, kdybych nebyl přesvědčen, že je to moje jediná cesta ke kněžství a že mi při ní Bůh bude žehnat. V tomto světle bylo i to odloučení od rodičů a od nejbližších méně bolestné. Ale i tak mě to hodně tížilo. Vzpomínám si, jak jsem se v Jugoslávii na lodi díval mezi slzami dolů do moře, a ptal jsem se Boha, proč zrovna ode mě žádá takovou oběť, o které On sám přece musí nejlépe vědět, že je daleko nad moje síly.

 

Jak jste se dostal ke kněžské službě v USA?

České kněze a seminaristy v zahraničí měl tehdy na starosti pan biskup Jaroslav Škarvada. V létě se pro nás česká kolej

Nepomucenum v Římě zavírala a bylo třeba naplánovat prázdniny, během nichž bychom se například zdokonalovali v jazycích a připravovali se na pastorační činnost. Pan biskup nám obvykle dával vybrat mezi Německem a USA. Já jsem žádnou preferenci v tomto smyslu neměl, ale řekl jsem mu, že bych klidně zkusil i tu Ameriku. Do Texasu jsem pak jezdil od roku 1984 vždy na celé léto. Později mě v USA svěřili pod patronát Mons. Petra Esterky, dnešního biskupa. Ten mi ve všem nesmírně pomáhal.

 

Nakolik se Vám dařilo být ve styku se svou starou vlastí a rodinou?

První dva roky jsem nikomu ani nepsal, vědělo se, že pošta i telefonáty ze západu jsou pod kontrolou. Později jsem psal

pohledy s jednoduchými „pozdravy z…“. Po mé emigraci byl tatínek několikrát vyslýchán na policii, ale na skoro-důchodci

si toho už nemohli moc vzít. Nabízeli mu cestu do Itálie, aby syna přemluvil k návratu. Tatínek to ale snášel dost statečně; myslím, že moji emigraci vzhledem k jejímu důvodu v srdci schvaloval, ač mě kvůli ní vlastně ztratil. Až po několika letech, to už bylo krátce před revolucí, rodiče dostali povolení k vycestování (devizový příslib), a na týden za mnou přijeli.

 

Celý rozhovor najdete v tištěné podobě IKD č. 5/2011 nebo po 15. 5. 2011 zde.

 

Kalendárium

Myšlenka pro dnešní den
Doufat znamená milovat život, milovat ho každý den, dokud nenastane den, který nebude mít konce.
Don Tonino Lasconi

 

Kontakt

BISKUPSTVÍ KRÁLOVÉHRADECKÉ

Velké náměstí 35
500 01 Hradec Králové
tel.: +420 495 063 611

fax: +420 495 512 850

 

IČ: 00 44 51 34
DIČ: CZ 00 44 51 34  

číslo účtu: 1006010044/5500

 

Tiskový mluvčí

» Napište nám