Popeleční středou začíná doba postní.
U většiny lidí tato doba nevyvolává mimořádné nadšení, i když se pravděpodobně jedná pouze o malé nedorozumění. Domnívají se, že půst znamená jen něco pustit, opustit a také případně odpustit. V tom mají bezesporu pravdu, ale skutečná vnitřní podstata je někde jinde.
Postit se znamená (jak je ze slova samého patrné) usilovat o určitý post. Ovšem dosáhnout nějakého postu není nikdy snadné. Abychom tedy dosáhli postu, je třeba se postit.
Pochopitelně čím vyšší, významnější, trvalejší a skutečně hodnotnější post, tím náročnější vyžaduje postění. Má-li nějaká osoba skutečně určitý post ráda, pak musí nutně mnohé jiné věci postrádat. Je nám naprosto zřejmé, že se nevyhneme postu, pokud chceme mít kvalitní postavu, ale také postavení, nebo toužíme-li postupně dosáhnout odpovídajícího postupu. Postit se také musíme, chceme-li něco postavit. Matka se chtě nechtě (ráda) v mnohém postí, aby se mohla postarat o své dítě. Ale to všechno děláme v podstatě rádi, protože nehledíme na to, že něco pustíme (i když se tomu nevyhneme), ale protože v dálce vidíme post, ke kterému postem postupujeme.
Mnohdy je ale potřeba se postarat, aby druzí mohli dosáhnout lepších postů. A tak snad už jenom jeden malý postřeh. Možná by doba postní pro nás mohla být i určitým postrčením, abychom si všimli, že kolem nás je nemalé množství lidí nejrůznější měrou postižených, někteří dokonce odkázáni trvale na svou postel. A také na nás. Na náš postoj k nim i na naši snahu, aby se postižený postupně mohli postavit mezi nás, abychom se o ně dokázali postarat, aby nemuseli postrádat naši lásku. Možná by často postačilo velice málo, a mohli by i postižení postupně dosáhnout daleko lepšího postavení v naší postmoderní společnosti.
Z knihy Josefa Hese (Z)POVÍDAČKY