Myšlenky k postní době

Pátek po 3. neděli postní

Jiří Pilz

Ježíš Kristus byl pohřben

(KKC 624-630)

 

Katechismus katolické církve zmiňuje skutečnost Ježíšovy smrti a pohřbu následujícími slovy: „Zemřel za naše hříchy, ale také aby zakusil smrt, to je, aby poznal stav smrti, stav odloučení duše od těla od okamžiku, kdy vydechl na kříži, po okamžik, kdy byl vzkříšen. Tento stav mrtvého Krista je tajemstvím hrobu a sestoupení do pekel.“ (KKC 624)

 

Zkusme se tedy chvíli zastavit a rozjímat: Víme, že Ježíš není hříšníkem. Jeho smrt proto nemůže být vynuceným důsledkem hříchu tak, jak tomu je u ostatních lidí. Dle slov katechismu je Ježíšova smrt spojena s hříchy nás ostatních, je tedy výkupnou obětí za nás. Tato skutečnost se však zdá být zahrnuta ještě v jiné, možná zásadnější: Ježíš umírá, aby tento stav smrti sám poznal, chce ho dobrovolně zakusit.

 

Co přimělo Ježíše k tomuto kroku? Autor Listu Židům klade Kristu do úst následující slova: „Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení. Proto jsem řekl, zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli.“ (Žid 10,5-7) Význam je zhruba tento: Jedná se o pokus autora listu hovořit o tajemství Ježíšovy smrti způsobem, který zapadá do židovské mentality, kterému by židovská komunita mohla porozumět a následně ho i přijmout. Stávající starozákonní oběti a bohoslužba se staly nedostatečnými a přestávají mít smysl. K posvěcení člověka a k usmíření se s Bohem je nutné „použít“ obětního beránka mnohem dokonalejšího. Stává se jím sám Mesiáš v osobě Ježíše.

 

Nedává však celá novozákonní potažmo biblická zkušenost vytušit z rozhodnutí Božího Syna přijmout tělo mnohem více? Slovo se stává tělem, druhá božská osoba se stává člověkem, aby konala Otcovu vůli. Vůbec prvním projevem Otcovy vůle bylo stvoření člověka jako Božího obrazu. Člověk měl v sobě zrcadlit podobu Boha, jeho moudrost, vznešenost, lásku a tvůrčího Ducha, a jako takový žít před Bohem a spravovat zemi. Jak víme, Adam tuto vůli nenaplnil. Selhal, když podlehl hříchu. Syn Boží přijal tělo, stal se člověkem, aby byl Novým Adamem, který již svému poslání dostojí a svůj úkol splní. Zpřítomní ve svém životě Boží kvality, a tím Boha oslaví a jeho stvořitelskou vůli naplní. A to se také stalo. Ježíš vedl život hodný Božího Syna. Jako člověk žil v dokonalé harmonii s Moudrostí a mocí Boží, takže platilo: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ (Jan 14,9) Nemohlo tomu vlastně ani být jinak, byl přece i druhou božskou osobou.

 

Další z důvodů vtělení se nám pak odkrývá v okamžiku Ježíšova narození v Betlémě, když zástup andělů zpívá svůj chvalozpěv: „Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ (Lk 2,14) Bůh svým vtělením sděluje celému lidskému pokolení, všem lidem, že jsou pro něho cenní, a to, že zhřešili, na tom nic nemění. Stále v nich má zalíbení, miluje je, proto posílá svého Syna, aby se s nimi mohl bytostně propojit a být jim nablízku ve všech oblastech lidského života. Boží Syn se v Ježíšovi stává nám lidem podobným ve všem, kromě hříchu (srov. např. Presbyterorum ordinis, bod 3; Žid 2,17; Žid 4,15), proto nám může rozumět a tím nás i doprovázet v radostech i bolestech. Nevyhýbá se ničemu, co patří do života člověka. Neulehčuje si to, proto jde vstříc i utrpení. A musí-li každý člověk projít smrtí, pak i on chce tento stav smrti poznat a zakusit. Zůstává člověkem až do konce.

 

Katechismus o Ježíšově smrti říká, že „byla skutečnou smrtí, neboť ukončila jeho pozemskou existenci“ (KKC 627), spočívala v odloučení duše od těla (viz citace v úvodu) a pokračuje: „Protože Původce života, který byl zabit, je také ten Živý, který byl vzkříšen, je třeba, aby božská osoba Božího Syna zůstala nadále spojena se svou duší i se svým tělem, oddělenými od sebe smrtí.“ (KKC 626) „Díky (tomuto) spojení, které si osoba Syna zachovala se svým tělem, nedošlo k posmrtnému rozkladu jako u jiných, protože nebylo možné, aby zůstal v moci smrti.“ (KKC 627) Tedy stav smrti vyjádřený pobytem v hrobě trval pouze tři dny, neboť počínaje čtvrtým dnem by již docházelo k posmrtnému rozkladu těla.

 

Co se tedy ve smrti děje? Odděluje se duše od těla. Smrt člověka je však zároveň i důsledkem hříchu, a ten plodí stav bytí bez Boha, tedy bytí bez kvalit života, a proto v předpeklí či pekle (dle stupně osobní viny). Proces smrti by se možná dal připodobnit k ponoření se či k propadání do hlubokých, bezedných vod, k nenávratné pouti do chladných hlubin temnoty a samoty. Ježíš se ve své vlastní smrti k této pouti člověka dobrovolně připojuje. Sestupuje do těchto zoufalých hlubin pekel spolu s ním, což je vyjádřeno i jeho tichým spočinutím v hrobě (srov. KKC 624).

 

Ježíšova smrt je však jiná. Týká se sice jeho lidského těla a duše, jak čteme v katechismu, avšak ne jeho osoby. Ježíšova osoba je Synem Božím. Ježíš jako Bůh je druhou božskou osobou, a proto přebývá trvale a naplno v jednotě Nejsvětější Trojice. Touto skutečností zůstává stále na pomyslném břehu, a proto má moc své tělo i duši opět vytáhnout nahoru; má moc je opět spojit a přivést k životu. A co víc, k životu mnohem vyššímu, božskému, oslavenému. A spolu se sebou i ty, které do těchto temných míst doprovázel jako Spasitel a Vykupitel. Ježíš vlastně chtěl zemřít, být pohřben a sestoupit do pekel především proto, abychom v těchto ponurých chvílích smrti nebyli sami, aby nás v našem smrtelném pádu zachytil a vytáhl zpět na břeh života.

Aleluja!

 

xxx

 

Prosíme tě, dobrotivý Bože, vlej nám do srdce svou milost, abychom ovládali sklony lidské slabosti a dovedli žít podle tvých přikázání. Skrze tvého Syna…

Kalendárium

Myšlenka pro dnešní den
Čím je člověk rozumnější a lepší, tím víc dobra v lidech pozoruje.
Pascal

 

Kontakt

BISKUPSTVÍ KRÁLOVÉHRADECKÉ

Velké náměstí 35
500 01 Hradec Králové
tel.: +420 495 063 611

fax: +420 495 512 850

 

IČ: 00 44 51 34
DIČ: CZ 00 44 51 34  

číslo účtu: 1006010044/5500

 

Tiskový mluvčí

» Napište nám