Křesťané chtějí poznat život a potřeby sekulární veřejnosti a nabízejí také svůj pohled na svět

Týden vzájemného poznání a porozumění bude z hlediska publicity a míry oslovení nejširší veřejnosti bezpochyby jednou z nejdůležitějších částí celého projektu Nové evangelizace, který si na letošní rok připravila Královéhradecká diecéze. Význam a jedinečnost této akce oceňuje také biskup královéhradecký Mons. Dominik Duka. Podle něj podobná akce prospěje samotným věřícím i lidem, kteří se naopak řadí k sekulární společnosti. Mnoho nevysvětlených otázek, dohadů a bariér prý totiž vzniklo a stále často vzniká z absence vzájemné komunikace. A právě její nastavení a vylepšení je stěžejním cílem Týdne vzájemného poznání a porozumění, který proběhne od 12. do 18. května 2008. Svůj vlastní pohled na význam a poslání této akce nabízí i sám biskup Dominik Duka, jedna z nejvýznamnějších osobností celého regionu.

Z jakého důvodu zvolila diecéze právě tento způsob oslovení?

V Hradci Králové žijí vzájemně křesťané různých konfesí, lidé, kteří se nehlásí k žádné křesťanské církvi, nebo se považují za nevěřící. Spolu se pohybujeme po ulicích tohoto města, navštěvujeme obchody a kulturní akce, vytváříme pracovní kolektivy, aniž bychom o sobě více věděli. Především nás ale spojuje zájem o příjemný a bezpečný život v Hradci Králové. Naše město se rozrostlo, zejména pak ve druhé polovině 20. století a chybí nám větší vědomí sounáležitosti, či jak říkáme, znalost kořenů.

Součástí akce bude i otevření a zpřístupnění sakrálních památek po celém městě. V čem tady vidíte největší význam?

Většina našich spoluobčanů si může klást otázku, co se děje v těch historických budovách z období gotiky či baroka, nebo v kostelech, které vytvářejí součást „Salonu republiky“ a patří k architektonickým skvostům moderní doby. Není vždy snadné vstoupit do našich prostor, a proto jsme se rozhodli sami pozvat naše spoluobčany mezi nás. Rádi bychom je seznámili s tím, co je vlastně naše víra, jaké jsou naše představy o životě a o světě, a také co my sami považujeme za nejdůležitější ve vztahu k druhým lidem. Chceme je přijmout a seznámit je také s naším životem a prací. Veliká škála nabízených akcí má představit naše programy a aktivity v oblasti charity, sociální péče, vzdělávání, kultury, jako i náboženského života, z kterého tyto aktivity vyrůstají.

Z mnoha statistik vyplývá, že Česká republika dlouhodobě patří v rámci celé Evropské unie k těm nejméně religiózním zemím. V čem vidíte Vy osobně hlavní důvody tohoto jevu?

Statistika, která hovoří o náboženské situaci naší země, je příliš zkratkovitá. Často nerozlišuje mezi státní statistikou, která zdůrazňuje dobrovolnost, či přímo říká, že občan není povinen oznámit svou národní a náboženskou příslušnost. Téměř jeden milion, to je 10% našich občanů odmítlo odpovědět na otázku náboženské příslušnosti. Naproti tomu 30% se přihlásilo k některé z 21 registrovaných křesťanských církví, kdy převážná většina, téměř 90% se hlásí k římskokatolickému vyznání. Následují Českobratrská církev evangelická, Husitská církev a další. Ve světové statistice, kdy se uvádí počet pokřtěných, bychom mohli tvrdit, že 60-70% obyvatel v naší zemi je pokřtěných. Prohlášení se za bezvyznání či nevěřící nejsou totožná, ale znamenají, že nepatřím do žádné konfese nebo že mé náboženské představy se neshodují s představami věřících ve zmíněných církvích. Ateistou je ten, kdo výslovně nevěří v Boha, to jest ve vyšší duchovní princip. Nelze tedy chápat za ateistu toho, kdo prohlašuje: „Jsem ateista, ale něco musí být.“

Jak si ale přesto můžeme vysvětlit určitý statistický úbytek věřících?

Především je dán tím, že generace, které absolvovaly náboženskou výchovu ve školách před rokem 1950 a byly důkladněji nábožensky formované, odcházejí na věčnost. Náboženské pronásledování, především v padesátých letech a v době „normalizace“, jako bylo šikanování ve škole pro náboženské přesvědčení, šikanování rodičů v zaměstnání, znemožňování dalšího studia a postupu v zaměstnání, zpřetrhalo především u střední generace pouta s jednotlivými církvemi. Obnova náboženské svobody dává možnost jak náboženské výuky, tak výchovy. Nikdo také není pro svůj názor šikanován či pronásledován ve svém povolání. To se projevilo také několikanásobným zvýšením počtu žáků a mladých lidí v náboženské výuce. Současně však došlo k radikálnímu snížení počtu dětí v základních školách - až o 50% - z důvodu poklesu porodnosti. Rovněž tak musíme přiznat potřebu adaptace náboženské výuky na současný rozvoj civilizace.

Jedním z hlavních cílů celé této týdenní akce bude snaha o hlubší poznání mezi věřícími a sekulární veřejností. Mohou se podle Vás tyto dva tábory nějakým způsobem samy vzájemně obohatit?

Doufám, že ano. Především vzájemné poznání může oběma skupinám pomoci k odstranění dlouhodobých předsudků. Pro mnohé bude překvapením, že celá řada věřících lidí pracuje v zodpovědných oborech a vlastně se s nimi mnohdy dobře znají. Věřícím může naopak hlubší vzájemné seznámení se sekulární společností pomoci odstranit bariéry a obavy, které v nich vybudovalo 40 let perzekuce. Mnozí se totiž zbytečně domnívají, že je zapotřebí mít se před nevěřící částí společnosti na pozoru. Myslím, že odkrytí společného zájmu o rozvoj lidských a kulturních hodnot může být velkou výzvou a pobídkou ke společné spolupráci všech obyvatel našeho krásného města.