Zprávy

Můžeme růst pouze dialogem

Můžeme růst pouze dialogem Promluva papeže Františka na úvodním zasedání biskupské synody o mládeži, víře a rozlišování povolání.

 

 

 

 

 

Vážení patriarchové, eminence a excelence, drazí bratři a sestry, drazí mladí!
 

Již při vstupu do této auly, kde mám mluvit o mladých, lze vnímat sílu jejich přítomnosti, vyzařující přívětivost a nadšení, jež jsou schopny proniknout a rozradostnit nejenom tuto aulu, ale celou církev a celý svět.

 

Proto nemohu začít jinak než poděkováním vám! Díky vám přítomným, díky mnoha lidem, kteří se během dvouleté přípravy – tady v Římě a ve všech církvích na světě – obětavě a nadšeně přičinili o to, že tato chvíle nadešla. Srdečné díky kardinálovi Lorenzovi Baldisserimu - generálnímu sekretáři synody; delegovaným předsedům; kardinálovi Sérgio de Rocha - generálnímu relátorovi; mons. Fabio Fabenemu – podsekretáři; a členům a asistentům generálního sekretariátu; díky vám všem, synodní otcové, auditorům, auditorkám, odborníkům a konzultorům; bratrským delegátům; překladatelům, zpěvákům a novinářům. Ze srdce všem děkuji za aktivní a plodnou účast.

Vřelý dík zasluhují oba zvláštní sekretáři, o. Giacomo Costa, jezuita, a don Rossano Sala, salesián, kteří pracovali velkodušně, s nasazením a sebezepřením. Sedřeli přitom ze sebe kůži.

 

Chtěl bych upřímně poděkovat také mladým lidem, kteří jsou s námi v této chvíli spojeni, a těm, kteří se různými způsoby nechali slyšet. Děkuji jim za jejich sázku, že stojí za to cítit se součástí církve nebo s ní vést dialog; stojí za to mít církev jako matku, jako učitelku, jako domov, jako rodinu, která je i přes lidské slabosti a těžkosti schopna vyzařovat a předávat nepomíjivé Kristovo poselství; stojí za to chytat se loďky církve, která navzdory nelítostným bouřím tohoto světa nadále všem nabízí útočiště a útulek; stojí za to vzájemně si naslouchat; stojí za to plavat proti proudu a zavazovat se vznešeným ideálům: rodině, věrnosti, lásce, víře, oběti, službě a věčnému životu. Naše odpovědnost tady na synodě spočívá v tom, abychom je nedementovali, ba dokázali jim, že v této sázce mají pravdu, že to za to stojí a že to doopravdy není ztracený čas!

A děkuji zejména vám, drazí mladí, kteří jste zde přítomni! Příprava synody nás naučila, že svět mládí je tak rozmanitý, že nemůže být reprezentován totálně. Vy však jste zajisté jeho důležitým znamením. Vaše účast nás naplňuje radostí a nadějí.

 

Synoda, kterou prožíváme, je momentem sdílení. Rád bych tedy, na jejím začátku vyzval všechny, aby mluvili s odvahou a parhesií, to znamená spojením svobody, pravdy a lásky. Pouze dialogem můžeme růst. Poctivá a transparentní kritika je konstruktivní a pomáhá, narozdíl od zbytečných řečí, tlachání, domněnek či předsudků.

 

Odvážnému mluvení musí odpovídat pokorné naslouchání. Na předsynodním shromáždění jsem řekl mládeži: „Pokud mluví ten, kdo se mi nelíbí, musím naslouchat více, protože každý má právo být slyšen, stejně jako má každý právo mluvit.“ Toto otevřené slyšení vyžaduje odvahu vzít si slovo a dát hlas mnoha zde nepřítomným mladým ze světa. Takové slyšení otevírá prostor dialogu.

 

Synoda musí být uskutečněním dialogu především mezi jejími účastníky. A prvním plodem tohoto dialogu je otevřít se novosti, modifikovat vlastní mínění díky tomu, co slyším od druhých. To je pro synodu důležité. Mnozí z vás už si předem připravili svoje vystoupení – a děkuji vám za tuto práci – ale chci vás vybídnout: ciťte se svobodnými považovat to, co máte připraveno, jen za provizorní náčrt, otevřený eventuálnímu ucelení a uzpůsobení, jež by synodní jednání mohlo každému nabídnout. Ciťme se svobodnými přijímat a chápat druhé, a tudíž měnit vlastní přesvědčení a pozice. To je znamení velké, lidské a duchovní zralosti.

 

Na synodě církev uskutečňuje rozlišování. Smělost v mluvení i otevřenost v naslouchání jsou základem k tomu, aby synodní jednání bylo rozlišováním. Rozlišování není reklamní slogan, není to organizační technika, ani móda tohoto pontifikátu, nýbrž vnitřní postoj zakořeněný v úkonu víry. Rozlišování je metoda a zároveň cíl, který si klademe. Zakládá se na přesvědčení, že v dějinách světa, v živoních událostech, v lidech, s nimiž se setkávám a kteří se mnou mluví, působí Bůh. Jsme tedy povoláni naslouchat tomu, co nám Duch - nezřídka nepředvídanými způsoby a směry - naznačuje. Rozlišování potřebuje prostor a čas. Proto stanovuji, aby se během prací, na plenárních zasedáních i ve skupinách, po každém pátém vystoupení zhruba tři minuty mlčelo, aby mohl každý věnovat pozornost ozvěnám, jež v srdci vzbudí to, co bylo řečeno, zajelo se tak na hlubinu a zachytilo to, co nejvíce oslovilo. Tato pozornost, upřená k nitru, je klíčem uskutečňování procesu rozpoznávání, interpretace a volby.

 

Jsme znamením církve naslouchající a putující. Postoj naslouchání se nemůže omezit na slova, která si na synodě vyměníme. Její přípravy ukázaly, že církev „dluží naslouchání“ také mladým, kteří mají často pocit, že jsou nepochopeni ve svojí originalitě a tudíž nepřijati takoví, jací opravdu jsou, ba někdy dokonce odmítáni. Tato synoda má příležitost, úkol a povinnost být znamením církve, která opravdu naslouchá, nechá se interpelovat těmi, které potkává, a nemá vždycky předem připravenou odpověď. Církev, která nenaslouchá, vyjevuje svoji uzavřenost vůči novosti, uzavřenost vůči překvapením od Boha, a nemůže být věrohodná zejména pro mladé, kteří se pak namísto přiblížení nevyhnutelně vzdalují.

 

Vyjděme z předsudků a stereotypů. První krok směrem k naslouchání spočívá v osvobození naší mysli a našeho srdce od předsudků a stereotypů. Myslíme-li si totiž, že už víme, kdo je ten druhý a co chce, pak mu opravdu stěží můžeme vážně naslouchat. Mezigenerační vztahy jsou místem, kde se předsudky a stereotypy ujímají s příslovečnou snadností, takže si to často ani neuvědomujeme. Mladí jsou pokoušeni myslet si o dospělých, že jsou staromódní; dospělí jsou pokoušeni myslet si o mladých, že jsou nezkušení, domnívat se, že vědí jací jsou a zejména, jak by se měli chovat. To všechno může být obrovskou překážkou dialogu a setkání mezi generacemi. Většina přítomných nepatří ke generaci mladých, a je tedy jasné, že se musíme varovat zejména toho, abychom o mladých mluvili na základě již překonaných myšlenkových kategorií  a schémat. Pokud se dovedeme vyhnout tomuto nebezpečí, přispějeme k možnosti uzavřít  mezigenerační smlouvu. Dospělí by měli překonat pokušení podceňovat schopnosti mladých a posuzovat je negativně. Jednou jsem četl, že první zmínka o takovémto postoji spadá do doby 3 000 let před Kristem. Nápis na hliněné nádobě starobylého Babylonu hlásal, že mládež je nemorální a že nebude s to uchovat kulturu lidu. Stará je tradice nás starých! Na druhé straně by mladí měli překonat pokušení nenaslouchat dospělým, myslet si o starých, že jsou „staromódní, překonaní a nudní“, a zapomínat tak na to, že je hloupé začínat vždycky od nuly a mít za to, že život začíná od nich samotných. Ve skutečnosti jsou staří lidé navzdory své fyzické slabosti stále pamětí našeho lidství, kořeny naší společnosti a „pulsem“ naší civilizace. Opovrhovat jimi, nepočítat s nimi, zavírat je do izolovaných rezervací nebo je ignorovat - to je příznak ústupku světské mentalitě, která pohlcuje  naše domovy zevnitř. Přehlížet poklad zkušeností, jež každá generace dědí a předává druhé, je aktem sebezničení.

 

Proto je na jedné straně zapotřebí rázně překonat metlu klerikalismu. Naslouchání a vycházení ze stereotypů je rovněž mocným protilékem na riziko klerikalismu, kterému je toto shromáždění navzdory našim úmyslům nevyhnutelně vystaveno. Rodí se z elitářského a výlučného pojetí povolání, které interpetuje pověření ke službě jako moc, kterou je třeba vykonávat, a nikoli jako nezištnou a velkodušnou službu, kterou je třeba nabízet. To vede k přesvědčení o příslušnosti ke skupině, která má všechny odpovědi, nepotřebuje naslouchat, ani se něčemu učit. Tento klerikalismus je zvrácenost a kořen mnoha špatností v církvi. Za ně musíme pokorně prosit o odpuštění a především vytvořit takové podmínky, aby se neopakovaly.

 

Na druhé straně je však třeba léčit virus soběstačnosti a uspěchaných závěrů mnoha mladých. Jedno egyptské přísloví praví: „Nemáš-li doma nikoho starého, kup si ho, protože ti bude užitečný.“ Zavrhovat a odmítat všechno, co bylo předáno během staletí, vede pouze k nebezpečnému zmatení, které bohužel našemu lidstvu hrozí; vede k rozčarování, které prostoupilo srdce celých generací. Lidské zkušenosti hromaděné během dějin představují nejvíce cenný a důvěryhodný poklad, který dědí jedna generace od druhé. Neopomeňme božské zjevení, které dává světlo a smysl dějinám i našemu životu!

 

Kéž tato synoda probudí naše srdce! Zdá se, že přítomnost je i v církvi obtížena únavou, problémy a břemeny. Víra nám však říká, že přítomnost je také kairos, ve kterém nám jde v ústrety Pán, aby nám prokázal lásku a povolal nás k plnosti života. Budoucnost není hrozba, které je třeba se obávat, nýbrž čas, který nám přislíbil Pán, abychom prožívali společenství s Ním, s bratry a s celým stvořením. Potřebujeme znovu objevit důvody své naděje a především je předat mladým, kteří žízní po naději, jak trefně poznamenal Druhý vatikánský koncil: „Právem můžeme předpokládat, že budoucnost lidstva je v rukou těch, kteří jsou schopni dát budoucím generacím důvody k životu a naději“ (Gaudium et spes, 31).

Setkání mezi generacemi může být extrémně plodné, když generuje naději. Tak učí prorok Joel v tom, co považuji – jak jsem připomněl i mladým na předsynodálním shromáždění – za proroctví naší doby: „Vaši starci budou mít věštecké sny a vaši jinoši uzří vidění“ (Jl 3,1).

 

Nepotřebujeme sofistikované teologické argumentace, abychom splnili svoji povinnost pomoci současnému světu ubírat se k Božímu království bez falešných nadějí a bez indikací pouhého zmaru a zkázy. Svatý Jan XXIII. totiž řekl o lidech, kteří posuzují fakta bez dostatečné objektivity a bez uváženého úsudku, že „nedovedou vidět v nynější situaci lidské společnosti nic jiného než zmar a zkázu; tvrdí, že naše doba je tou nejhorší ve srovnání s minulými staletími, a chovají se nakonec tak, jako by se z historie, která je učitelkou života, neměli, čemu naučit“ (Promluva na zahájení Druhého vatikánského koncilu, 11. říjen 1962).

 

Nenechme se tedy pokoušet „proroctvími zkázy“, nemarněme energie „počítáním nezdarů a trpkými výtkami“, mějme zrak upřený k dobru, jež „nevyvolává rozruch, nedostává se na první stránky a není tématem pro blogy“, a neděsme se „ran, které Kristovu tělu nezřídka svými hříchy zasazují synové církve“ (srov. Promluva k novým biskupům – účastníkům semináře pořadaného Kongregacemi pro biskupy a pro východní církve, 13. září 2018).

 

Usilujme tedy o „budoucí docházku“ a nechme z této synody vyjít nejen nějaký dokument, který  čte obvykle jen málokdo a mnozí ho kritizují, ale především konkrétní pastorační návrhy, schopné splnit úkol této synody, totiž dát vzklíčit snům, vzbudit proroctví a vidění, nechat rozkvést naděje, probudit důvěru, obvázat rány, navázat vztahy, dát vzejít jitru naděje, učit se od sebe navzájem a vytvořit příznivou představu, která osvítí mysl, zahřeje srdce, dodá sil rukám a inspiruje mladé – všechny mladé, nikoho nevylučujíc – viděním budoucnosti naplněné radostí z evangelia.


Přeložil Milan Glaser

 

Kalendárium

Myšlenka pro dnešní den

 

Kontakt

BISKUPSTVÍ KRÁLOVÉHRADECKÉ

Velké náměstí 35
500 01 Hradec Králové
tel.: +420 495 063 611

fax: +420 495 512 850

 

IČ: 00 44 51 34
DIČ: CZ 00 44 51 34  

číslo účtu: 1006010044/5500

 

Tiskový mluvčí

» Napište nám