O čtyřiceti letech Tomáškova biskupského působení v době nesvobody, ale také o jeho proměně z opatrného v rozhodného pastýře s historikem Jaroslavem Šebkem.
Jaké byly přednosti Františka Tomáška, že byl v říjnu 1949 tajně vysvěcen na biskupa? A jak to probíhalo?
Myslím, že těmi hlavními důvody byl jeho hluboký duchovní život, ale i jeho velké odborné schopnosti, neboť jako pedagog na teologické fakultě v Olomouci se intenzivně věnoval katechetické práci. Oba důvody byly pro olomouckého arcibiskupa Matochu důležité, že si Tomáška vybral jako svého nejbližšího spolupracovníka a udělil mu biskupské svěcení. To proběhlo kvůli novému režimu v přísném utajení, ovšem v souladu s Vatikánem. Tomášek byl vysvěcen v domácí kapli arcibiskupského paláce a k přísně hlídanému Matochovi se dostal za tmy zadním vchodem, když předtím přelezl plot.
Jak to bylo s jeho následnou internací?
Režim se to patrně dozvěděl, ale i kdyby ne, Tomáška vnímal jako potencionální riziko, protože to byl člověk velice vzdělaný a duchovní a na tyto lidi se komunistická moc logicky zaměřila a vytipovávala je jako eventuální hrozbu. Proto ho internovala, i když ne na dlouho.
Tehdy byl v želivském klášteře internován s dalším tajným biskupem Karlem Otčenáškem. Proč ten skončil nakonec ve vězení a Tomášek v duchovní správě?
Lze říci, že František Tomášek celou dobu dokázal klamat tělem – na státní orgány působil jako člověk konsensuální, s nímž se dá vždycky dohodnout. Proto po částečném uvolnění režimu po Stalinově a Gottwaldově smrti byl v roce 1954 propuštěn z internace, zatímco naprostá většina tajně vysvěcených biskupů, kněží i laiků zůstává ve vězení až do roku 1960. A někteří i déle.
Po propuštění působil jako administrátor v Moravské Huzové, ale režim mu povolil účast na Druhém vatikánském koncilu. Jezdil tam na všechna zasedání. To muselo přece vzbuzovat nedůvěru?
Pochopitelně. Tomášek byl tehdy vnímán jako člověk, který úzce spolupracuje s režimem a katolická emigrace v Římě k němu rozhodně neměla důvěru. A rozporně byl hodnocen i mezi domácím kněžstvem.
Režim se pak rozhodl řešit uprázdněný arcibiskupský stolec v Praze. Byl pod nějakým tlakem, že k tomu přistoupil?
Byl pod neustálým tlakem, protože řešení biskupských otázek patřilo k tomu prvnímu, o co se Svatý stolec zajímal hned po zahájení jednání s naším státem v roce 1963. A tou klíčovou osobou, o níž se po dva roky jednalo, byl arcibiskup Josef Beran. Ten byl sice v roce 1963 propuštěn z přísné internace, ale zůstával mimo arcibiskupský stolec. Celou složitou situaci se pak začátkem roku 1965 snažil rozetnout papež Pavel VI. tím, že jmenoval Josefa Berana kardinálem, což se stalo impulsem pro posun v jednání se státem. Beran nakonec odjíždí do Říma s tím, že se už nemůže vrátit, ale výměnou za tuto jeho oběť je řešeno nástupnictví v pražské arcidiecézi – a to právě jmenováním Františka Tomáška (biskupské svěcení už měl) apoštolským administrátorem. Režim si od toho sliboval, že bude mít na svatovojtěšském stolci člověka, který bude bez problémů spolupracovat, což vyplývá i ze zápisů z jednání nejvyšších komunistických představitelů.
(více v aktuálním Katolickém týdeníku)