Benedikt XVI.: Vnímám hluboké společenství a přátelství s Františkem

Rozhovor s emeritním papežem je součástí knihy "Služebník Boha a lidstva. Životopis Benedikta XVI." italského spisovatele a teologa Elia Guerriera. Publikaci, která se na pulty italských knihkupectví dostane 30. srpna 2016, doprovodil svou předmluvou také papež František. Přinášíme některé úryvky.

Hluboké přátelství a otcovsko-bratrský vztah s Františkem

Ve Vašem rozloučení s kardinály jste 28. února 2013 slíbil poslušnost svému nástupci. Od té doby mám dojem, že jste se zaručil i za lidskou blízkost a srdečnost vůči papeži Františkovi. Jaký máte vztah ke svému nástupci?

Benedikt XVI.: Poslušnost mému nástupci nebyla nikdy zpochybňována. Pak je tu ale pocit hlubokého společenství a přátelství. Ve chvíli jeho zvolení jsem zakusil, stejně jako mnozí jiní, spontánní pocit vděčnosti vůči Prozřetelnosti. Po dvou papežích pocházejících ze střední Evropy Pán takříkajíc obracel zrak k celosvětové církvi a zval nás k širšímu, katoličtějšímu společenství. Osobně jsem byl od prvních chvil hluboce dojat mimořádnou lidskou vstřícností papeže Františka vůči mně. Ihned po zvolení se mě snažil zastihnout po telefonu. Když se mu to nepodařilo, zavolal mi znovu ihned po setkání s celosvětovou církví na balkóně svatopetrské baziliky a velmi srdečně se mnou hovořil. Od té doby mi dával dar úžasně otcovsko-bratrského vztahu. Předtím, než odjíždí na dlouhé cesty, nevynechá nikdy návštěvu u mě. Lidská laskavost, s níž se mnou jedná, je pro mě zvláštní milostí v této poslední fázi mého života, za níž mohu být jen vděčný. To, co říká o vstřícnosti vůči jiným lidem, nejsou pouze slova. Jedná tak se mnou. Kéž mu zase Pán dává pocťovat každý den svou laskavost. Proto se za něj modlím k Pánu.

Rezignace i kvůli nemožnosti zúčastnit se Světového dne mládeže v Brazílii

Svatosti, když jste naposledy v roce 2011 navštívil Německo, řekl jste: "Není možné se zříci Boha." A také: "Kde je Bůh, tam je i budoucnost." Nebylo Vám líto, že jste musel opustit svůj úřad v Roce víry?

Benedikt XVI.: Přirozeně mi leželo na srdci, abych dovedl k závěru Rok víry a napsal encykliku o víře, která měla uzavřít cestu započatou Deus caritas est. Jak říká Dante, láska, která hýbe sluncem a dalšími hvězdami, nás vede k přítomnosti Boha, jenž nám dává naději a budoucnost. V situaci krize je nejlepším postojem postavit se před Boha s touhou znovu nalézt víru, aby člověk pokračoval na své životní cestě. Pán s radostí přijímá naší touhu, dává nám světlo a vede nás na životní pouti. Taková je zkušenost svatých, sv. Jana od Kříže nebo sv. Terezie od Dítěte Ježíše. V roce 2013 zde však byly některé úkoly, o nichž jsem si byl vědom, že je nemohu splnit.

Jaké to byly úkoly?

Benedikt XVI.: Především již bylo stanoveno datum Světového dne mládeže, který se měl konat v létě 2013 v Rio de Janeiru v Brazílii. Já jsem zakoušel dvě věci. Po zkušenosti s návštěvou Mexika a Kuby jsem se již necítil být schopný podniknout tak náročnou cestu. Kromě toho v koncepci, kterou dal těmto dnům Jan Pavel II., byla fyzická přítomnost papeže neodmyslitelná. Nebylo možné pomýšlet jen na televizní spojení nebo jiné způsoby, které zaručovala technika. I toto byla okolnost, kvůli které byla pro mě rezignace povinností. Konečně jsem měl jistou důvěru, že i bez mé přítomnosti bude Rok víry dobře uzavřen. Víra je totiž milost, štědrý dar Boha věřícím. Proto jsem byl pevně přesvědčen, že můj nástupce – jak se pak také stalo – by stejně tak přivedl mnou započatou věc k dobrému závěru, jaký chtěl Pán.  

Foto: CNA / Lauren Cater, L'Ossevatore Romano, ANSA

Benedikt XVI.: [Během cesty do Mexika a na Kubu] jsem naplno zakusil limity mé fyzické odolnosti. Především jsem si uvědomil, že již nebudu schopen v budoucnosti čelit zaoceánským letům kvůli problému s časovým posunem. Samozřejmě jsem o těchto problémech hovořil i se svým lékařem, doktorem Patriziem Poliscou. Tak bylo stále jasnější, že se již nebudu schopen zúčastnit Světového dne mládeže v Rio de Janeiru v létě 2013. Jasně proti tomu hovořil problém s časovým posunem. Od té doby jsem se musel v relativně krátkém čase rozhodnout, kdy odstoupím.  

Stále hlubší přátelství s Ježíšem a svatými

Nevím, jestli jste také viděl fotografii redaktora BBC, která, v den vaší rezignace, zobrazovala kupoli svatopetrské baziliky zasaženou bleskem. (Papež přikyvuje, že ji viděl). Mnoha lidem ten obraz vnukl myšlenku úpadku nebo dokonce konce jednoho světa. Nyní však mám chuť říci: čekali, že budou plakat nad poraženým člověkem, někým, kdo je sražený dějinami, avšak já zde vidím člověka klidného a plného důvěry.  

Benedikt XVI.: Naprosto souhlasím. Musel bych si opravdu dělat starosti, pokud bych nebyl přesvědčen – jak jsem řekl na počátku svého pontifikátu – že jsem prostým a pokorným dělníkem na Pánově vinici. Od počátku jsem si byl vědom svých limitů a přijal jsem, jak jsem se to ve svém životě vždy snažil dělat, v duchu poslušnosti. Pak zde byly větší či menší obtíže pontifikátu, ale bylo zde i mnoho milostí. Uvědomoval jsem si, že všechno, co jsem musel dělat, nedokáži dělat sám, a tak jsem byl téměř přinucen svěřit se do Božích rukou. Důvěřovat Ježíši, o kterém jsem psal knihu a k němuž jsem se postupně cítil být poután dávným a stále hlubším přátelstvím.  Pak zde byla Matka Boží, matka naděje, která mi byla jistou oporou v obtížích, a kterou jsem vnímal jako stále bližší při modlitbě růžence a návštěvách mariánských poutních míst. Konečně zde byli svatí, moji průvodci na cestě životem: svatý Augustin a sv. Bonaventura, moji učitelé ducha, ale i svatý Benedikt, jehož motto "nic neklást před Krista" se mi stávalo stále bližším. I svatý František, chuďásek z Assisi, první, který vytušil, že svět je zrcadlem tvůrčí lásky Boha, od něhož pocházíme a k němuž putujeme. (zdroj: cirkev.cz)