Místo někdejšího působení P. Josefa Toufara si farníci vybrali jako cíl své květnové pouti.
"Žijme tak, jako bychom již dnes zemřít měli." Právě tato slova zazněla z úst P. Josefa Toufara, faráře v Číhošti, v kázání na závěr roku 1949, v předvečer roku 1950, který byl papežem vyhlášen Milostivým létem a nedlouho poté, co dvacet lidí během nedělní bohoslužby 11. prosince bylo v místním kostelíku svědkem záhadného úkazu – pohybu oltářního křížku. Šlo o jev, který se dodnes nepodařilo vysvětlit. A právě Číhošť byla místem květnové pouti nás, chrudimských farníků.
Již samotné počasí a cesta nádherně rozkvetlou krajinou Vysočiny přispěly k atmosféře pouti. V číhošťském kostele jsme se nejprve společně pomodlili růženec a poté slavili mši svatou, po které následovalo krátké seznámení s událostmi okolo tzv. číhošťského zázraku, ale hlavně o výjimečné osobnosti P. Josefa Toufara, jeho působení v této farnosti, mučednické smrti a okolnostech jeho "návratu" do číhošťského kostelíka během jeho pohřbu v červenci loňského roku.
Život a osobnost P. Toufara, který byl prostým venkovským knězem, jehož cesta ke kněžství však nebyla zcela jednoduchá, se mohl zdát obyčejným, nebýt již zmíněného pohybu kříže na hlavním oltáři a všeho, co následovalo až do jeho smrti 25. února 1950, kdy se naplno projevila jeho nezlomná víra v Boha, statečnost a pevný charakter. Tento člověk i místo, kde působil, měli být dle komunistické zvůle definitivně zapomenuti.
Poslední slovo má však Bůh. To se potvrdilo právě při pátrání Miloše Doležala, který se snažil zjistit a pravdivě popsat dění v Číhošti v osudných letech, které vedlo k umučení P. Toufara, ale i při obtížném hledání jeho ostatků po 64 letech na hřbitově v pražských Ďáblicích.
Návštěva číhošťského kostela vede k zamyšlení a snad každý, kdo na toto místo přijde, si klade mnoho otázek. To nejpodstatnější, co sdělil P. Toufar svým farníkům a je poselstvím i pro každého poutníka, je napsáno na náhrobním kameni Toufarova hrobu v tomto kostele: "Žijme pečlivě jako moudří a vykupujme si časem vezdejším život věčný."
Číhošť však nebyla jediným místem, které jsme tento den navštívili. Další zastávkou byl nádherně zrekonstruovaný zámek ve Vilémově, který je v současnosti ve vlastnictví potomků původního majitele. Pro veřejnost se k prohlídce otevírá pouze jednou do roka, což bylo právě v den naší pouti, a proto jsme si tuto příležitost nenechali ujít.
Co by však byla květnová pouť bez májové pobožnosti? Pannu Marii jsme uctili v loretě, kapli novorenesančního kostela v Golčově Jeníkově, k jehož zajímavosti patří i to, že se zde nachází kosti velryby grónské.
Pouť do Číhoště byla nejen osvěžením a povzbuzením k životu ve víře a do všedních dnů pro nás, kteří jsme se jí účastnili, ale jistě přinese i mnoho požehnání pro celou naši farnost i všechny ostatní lidi, za které jsme se během ní přimlouvali. (H. Vostrovská)