Od roku 1968 zní při bohoslužbách v Letohradě na Orlici kytary. V neděli 5. října zahrála doprovodná kapela v původním složení.
Kdo, jako třeba autor těchto řádků, přijížděl ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie na Orlici o trochu později, míjel od centra Letohradu hodně dlouhou šňůru odstavených aut. Chrám byl podle očekávání zaplněn do posledního místa. Ti méně šťastní nebo ti, kteří dali přednost čerstvému vzduchu, postávali venku. Důvod zájmu byl jasný – už čtyřicet šest let doprovází mše svaté kytary a tuto neděli hrála kapela v původním složení. I tohle koneckonců odpovídalo atmosféře pozdních šedesátých let, kdy slovy pamětníků býval „nazděný kostel“.
„Uvnitř panovala úžasná atmosféra, hrálo se nám moc dobře,“ řekl iniciátor „kytarových mší“ a vedoucí kapely Vladimír Zamazal a pokračoval v hodnocení: „Někdo z nás hraje dosud, ale někdo nedržel kytaru v ruce pěkně dlouho, takže jsme se na vystoupení asi půl roku pilně připravovali. Myslím, že jsme se za tu dobu sehráli na jedničku.“
Právě uvolněná nálada šedesátých let a změněná liturgická pravidla po Druhém vatikánském koncilu způsobily v Letohradě malou revoluci. Skupinka mladých křesťanů se za podpory P. Františka Karla rozhodla chválit Pána jinak, než to bylo dosud běžné a začala mše svaté doprovázet na kytary. Repertoár ze začátku tvořily do češtiny přeložené černošské spirituály. Postupem času přibývaly další písně a za krátkou dobu jich bylo ve zpěvníku více než sto. Ruku k dílu přiložili i známí skladatelé jako např. Petr Eben, nebo bratři Renčové.
Kromě místních na Orlici jezdili mladí ze širokého okolí, a to nejen aby si poslechli něco netradičního, ale také se inspirovali a podobný doprovod zavedli u sebe. Jedni z prvních byli z České Třebové. Prokázali velkou učenlivost, netrvalo ani čtrnáct dní a už také hráli.
Nebylo vždy lehké vytrvat. Minulému režimu bylo scházení mládeže kolem kostela trnem v oku. Přišel zákaz hraní na kytary, nahradili je nejprve harmoniem, později klavírem a doplnili kontrabasem. Pod různými záminkami docházelo k tvrdým výslechům na státní bezpečnosti. Jeden z letohradských kněží, otec Tajchl, přišel o státní souhlas, několik studentů bylo vyloučeno z vysokých škol, někteří byli vyhozeni ze zaměstnání, ale přesto se rytmické na Orlici konaly dál.
„Udělalo mi velkou radost, že nás kvůli tomuto vystoupení navštívili pamětníci, kteří po srpnových událostech emigrovali do Rakouska. Nelitovali námahy a přijeli se podívat,“ řekl s radostí Vladimír Zamazal.
Pamětníků se v kostele dalo nalézt samozřejmě víc, třeba bratři Majvaldové, nyní oba dva františkáni. „Bohoslužby pro mládež jsme navštěvovali jako kluci. Ráno jsme šli s rodiči na klasickou bohoslužbu s varhanami do Kunčic a odpoledne na kytarovou. Když jsem dokončil teologickou fakultu a ptal jsem se sám sebe, kde má moje kněžské povolání kořínky, tak jsem si kromě mnoha jiného vzpomněl právě na tyhle bohoslužby. Dnes jsem vzpomínal a radoval se ze spousty známých, se kterými jsem se už dlouho neviděl,“ nebránil se lehkému dojetí jeden z nich P. Ignác Vojtěch Majvald.
Svoje si ale v písních našli i dnešní mladí, kteří dobu komunismu vůbec nezažili. „Snažili jsme se jim předat naši chuť o něco se snažit a za něco bojovat. Zkrátka dělat věci opravdově, protože jinak vám to nikdo neuvěří,“ uzavřela ředitelka Papežských misijních děl Bronislava Halbrštátová, která pro tuto neděli nalezla svoje místo za soupravou bicích. (lb)