Milan Novotný, jeden z nově vysvěcených trvalých jáhnů, se podělil o své zážitky z přijetí jáhenského svěcení.
Milan Novotný pracuje jako psychoterapeut ve věznici v Pardubicích. Původně vyučený tesař maturoval na stavební průmyslovce a následně se přeorientoval na humanitní obor. Vystudoval psychologii, kterou doplnil psychoterapeutickým výcvikem. V šestnácti letech konvertoval ke křesťanství. S manželkou má tři děti, nejnovější přírůstek do rodiny přibyl letos na jaře.
Proč jste se rozhodl pro trvalé jáhenství?
Při své práci ve vězení se setkávám s velice těžkými věcmi. Jsem nucen řešit velice bolavé záležitosti, kterým je obtížné čelit pouhou výbavou univerzitního humanitního vzdělání. V takovém prostředí je víra zásadním požehnáním a já ucítil povolání být ve službě Bohu a svou profesi konat z pozice nositele církevního úřadu. Jakmile vás Bůh uvnitř osloví „pojď a pracuj pro mne“, je velmi těžké až nemožné odolat a nedá se před tím nikde ukrýt. Volání ke službě se stane vaší vnitřní součástí. Navzdory tomu, že okolí často „kroutí hlavou“, jestli jste se nepomátl na rozumu. Volání je všední každodenní tichý hlas ozývající se v rozumu, citu a ve vůli. Samozřejmě jsem cítil pochybnosti o opravdovosti a správnosti této mé cesty, zejména v těžkých chvílích, které se dostavily v posledním období formace před svěcením. Při exerciciích a po hovorech s otcem Adamem, naším exercitátorem, však v mé duši zavládl mír a ta původní všední jistota.
Jaký má pro Vás význam?
Nechápu ho jako vylepšení své profesní výbavy. Tím, že mě Kristus vyzývá „pojď za mnou a pracuj pro mne a pro mé království“, je pro mě poctou. Člověk už není jen sám za sebe, ale přináší Krista, který proměňuje. Vyžaduje to nabídnutí sebe jako člověka a to vstupuje do všeho, tedy i k těm, kteří jsou s mým životem úzce spjatí.
Jak na Vaše rozhodnutí reagovali doma, případně v práci?
Zprvu nedůvěřivě a s obavami, že budu doma ještě méně než dříve. Po nějaké době, zejména, co se má žena seznámila se spolubratry z jáhenské formace a s tím vším, co to obnáší, se obavy rozptýlily a tuto cestu podporuje. Jak o mé cestě smýšlelo mé okolí, se výrazněji projevilo těsně před svěcením a v nejednom případě až po svěcení. Mnohým, co mě znají ze sportu a z dřívějšího života jako divokého temperamentního člověka, to ke mně moc nesedělo. Nedovedli si mě jako nositele církevního úřadu představit. Některými akt svěcení, na který byli pozváni, v pozitivním slova smyslu doslova otřásl. Ti, co mě poznali už jako křesťana, to považovali za přirozené vyústění mé dosavadní životní cesty. Moje maminka, která se prohlašuje za ateistku, avšak četla všechny knihy, spojené s mým studiem teologických disciplín, po svěcení prohlásila, že mé vysvěcení je důkaz toho, že křesťanství a církev jsou paradoxální.
Cítíte ve svém životě po vysvěcení nějakou změnu?
Takovou záležitost lze těžko popsat pomocí pojmů, ale nejblíže to lze vyjádřit asi tak, že vnímám zvláštní otisk Boží milosti do mého nitra. Vím, že zůstávám stále tím, kým jsem byl, se vším, co ke mně patří. Zůstaly mi všechny klady i slabosti, kterými jsem disponoval, ale zároveň vnímám to, že se mnou Bůh něco udělal. Otevřel mi jiný rozměr, jehož objevování a žití mě čeká. Známí lidé se mě často v rozpacích ptají, zda ke mně mohou přistupovat tak jako dřív, mají strach, zda jsem se jim nevzdálil. Tak jim se smíchem odpovídám, ať tyto strachy opustí, že jsem jim možná lidsky ještě blíž. Jáhen je služebník a ne „kníže pán“.
Jak jste obřad prožíval?
Hodně podstatná pro mě byla přítomnost blízkých. Hodně jsem myslel, pokud jsem vůbec myslet dokázal, na svou manželku a děti, kteří k mému povolání neodmyslitelně patří. Byl jsem roztřesený a cítil jsem zvláštní bázeň, kterou nešlo obvyklým způsobem přemoci. V průvodu do katedrály jsem si chvílemi myslel, že snad nedojdu, že mi selžou rozrušením nohy. Bylo to zvláštní, protože jinak trému nemívám. Z univerzity a z práce ve vězení jsem poměrně otrlý. Jakmile jsem spatřil vstupní portál katedrály, zamrazilo mě a uvědomil jsem si, že kráčím vstříc změně a že ven půjdu jinačí. Těch padesát metrů k oltáři bylo hodně dlouhých a byl jsem zaskočen majestátem, který na mě v katedrále doslova udeřil. Měl jsem co dělat, abych se nerozplakal. Při vyznání víry a přísaze na evangelia jsem si radostně uvědomil, že to jsem tam já ze své svobodné vůle po veškerém uvážení. Při prostraci se však se mnou dělo něco, co nedokážu obléknout do správných slov a slzy mě přemohly. Při litaniích jsem bytostně prožil něco jako při svatbě „ Já, Milan, odevzdávám se tobě …
Nešlo přehlédnout, že jste svěcení přijímali ne jako jednotlivci, ale jako společenství. Jaké jste si během formace se svými kolegy vytvořili vztahy?
Od začátku formace jsme spolu sdíleli mnohé nejen z duchovního života, ale i z běžných všedních oblastí našich životů. Vznikly mezi námi velmi přátelské vztahy a takové to „chlapské kamarádství“ mužů. Proto jsem byl rád, že jsem mohl přijmout svěcení uprostřed mých „spolubojovníků“ z formace.
Čím chcete tuto službu naplňovat, třeba při svém povolání?
Svou jáhenskou službu chci naplňovat vykonáváním svého povolání psychologa a psychoterapeuta v Kristově jménu nejen v rámci vězeňství a výuky na univerzitě, ale také pro
potřeby církve. Chci být služebníkem Evangelia v rámci pomáhajících profesí. Rád bych se také staral o čerstvé konvertity, kteří to v mnoha ohledech nemusí vždy mít v tradičně církevním prostředí snadné, co do orientace ve způsobech života v církevním společenství. Do služby v církvi však patří také to, že přijmu úkol, jaký mi představený dle potřeb udělí a jakým posláním mě pověří. (lb)
