Společný život velmi obdarovává

V klidné části města nedaleko historického centra Hradce Králové se nachází řeholní dům Školských sester de Notre Dame. Jak už název kongregace napovídá, mají sestry co dočinění se vzděláváním a výchovou mládeže. Nesmírný kus práce například v minulosti odvedly v péči o sluchově postižené děti v Ústavu pro hluchoněmé. Komunisté se jim odvděčili vyhnáním do zpustlého pohraničí a zákazem pedagogické činnosti. Po sametové revoluci přichází obnova jejich života, nicméně společenské poměry už jsou docela jiné a sestry musí hledat nové cesty, jak žít svoje povolání. S generální představenou, sestrou Anežkou Bednářovou, jsme hovořili o minulosti, současných aktivitách, chuti žít zasvěcený život a tichém svědectví řeholnic.

Kde má váš řád kořeny?

V Lotrinsku ve Francii. V roce 1597 se během vánoční noci zasvětila naše zakladatelka Alexie le Clerc spolu s dalšími dívkami Bohu a Panně Marii. Všechny toužily konat co nejvíce dobra. Díky moudrému vedení kněze sv. Petra Fouriera byl po dvaceti letech v Římě jejich řád Kanovniček sv. Augustina z kongregace Notre Dame schválen. Jeho posláním byla již od prvních let výchova a vyučování mladých dívek, protože vliv ženy a matky na duchovní i mravní růst budoucích generací je nesmírný. Blahoslavená Alexie měla sen, kde jí Panna Maria svěřila dítě a řekla: „Vezmi toto dítě a starej se, aby rostlo“. Řád se postupně rozšířil do okolních zemí, včetně Německa. Tam však došlo na jeho zrušení. Pomyslnou štafetu převzala Kongregace Chudých školských sester de Notre Dame, kterou jako novou větev rodiny Notre Dame s hlavním sídlem v Mnichově založila horlivá žačka původních sester bl. Terezie Gerhardingerová.

Co přivedlo kongregaci do Čech?

Řekla bych, že nutnost. Jeden z kněží českobudějovické diecéze, P. Gabriel Schneider, se zabýval myšlenkou na zkvalitnění výchovy a vyučování dívek ve svém okolí. Viděl negativní dopady v rodinách, které často způsobovala nedostatečná výchova matek. Přál si vybudovat školu, kde by patřičné vzdělání zajišťovaly řeholní sestry. Zkusil pozvat sestry z Mnichova, ale brzy přišly tak velké potíže, že to vypadalo na zhroucení celého plánu. Nakonec doporučil českobudějovický biskup Jan Valerián Jirsík P. Schneiderovi, aby založil přímo českou větev Školských sester de Notre Dame. Rok 1853 se tak stal začátkem rozkvětu nového společenství. Potřeba kvalitní výchovy a vyučování dívek vzbudila zájem mnoha mladých žen o vstup do nové kongregace a v den smrti P. Gabriela v roce 1867 již bylo v Čechách patnáct působišť sester včetně Prahy a Hradce Králové. Hlavním domem – mateřincem – se stal bývalý františkánský klášter v Horažďovicích. V době před druhou světovou válkou pracovalo v Českých zemích přes tisíc sester.

Začátek působení sester v Hradci patří tedy do raného období kongregace. V jaké době přišly?

Do Hradce Králové pozvali Školské sestry de Notre Dame městští radní na podzim roku 1858, již pět let po založení kongregace. Vyučovaly na čtyřtřídní dívčí škole a staraly se o Opatrovnu, která byla v roce 1885 změněna na mateřskou školu. Nacházela se v blízkosti katedrály v domě, kde nyní sídlí rektorát Univerzity Hradec Králové. Budovu vysvětil 30. září 1858 biskup Karel Hanl. Největší zásluhu na příchodu sester měl tehdejší školní rada, P. Jan Mareš. Komunita čítala sedm sester a dvě kandidátky. V roce 1860 přišly „notredamky“ také do Heřmanova Městce a Nového Bydžova.

Před rokem 1900 sestry zakoupily pozemek ke stavbě nové klášterní budovy na nynější Pospíšilově třídě. Tato budova sloužila také jako Penzionát pro dívky a byla vysvěcena před začátkem školního roku 1901/02. Aktivit přibývalo – časem vznikl kurz pro vzdělávání učitelek mateřských škol, hudební škola, kurz pro vzdělání industriálních učitelek, kurzy šití a vaření a odborná škola pro ženská povolání. Ve třicátých letech se areál rozrostl na druhé straně zahrady o další školní budovu. Dnes se v ní nachází hlavní sídlo kongregace. V archivu jsem navíc objevila, že existovaly plány ještě na třetí spojovací objekt, ale přišla válka a ani poválečné poměry nedovolovaly na něco podobného pomyslet.

Sestry také převzaly vedení domácnosti v chlapeckém semináři Boromeu, kde pak sloužily po celou dobu jeho trvání. Domácnost vedly rovněž v diecézním kněžském semináři a krátce i v biskupské rezidenci.

Zůstalo jen u Hradce?

Rozhodně ne. V hradecké diecézi působily na mnoha místech. Kromě výše zmíněných to byl například Červený Kostelec, Žamberk, Humpolec, Opočno, Holice, Nasavrky, Jičín, Zásmuky, Nová Paka, Choceň, Vysoké Mýto, Chrast, Rychnov, Čáslav, Nový Hradec Králové, Kostelec nad Orlicí a další. Dnes si většina lidí ani neuvědomí, kde všude sestry pracovaly. Možná pár pamětníků si ještě vzpomene. Ve většině případů šlo o opatrovny a sirotčince, popřípadě šicí a hudební školy.

Sestry se podílely také na výchově neslyšících dětí. To byla v té době průkopnická činnost.

Biskup Jirsík založil v roce 1871 v Českých Budějovicích Ústav pro hluchoněmé. Hradecký biskup Hais patrně po jeho vzoru také vnímal potřebu odborné péče o neslyšící ve své diecézi. Proto v roce 1881 dal podnět k založení Diecézního ústavu pro hluchoněmé, na památku sňatku korunního prince Rudolfa s belgickou princeznou Stefanií nazvaného Rudolfinum. Školské sestry de Notre Dame již měly praxi v péči o tyto děti v Budějovicích a v Praze, takže výchovná činnost v Rudolfinu připadla jim. Ústav vznikl na místě dvou domů na rohu ulice Dlouhá v místě, které dnes známe pod názvem Na hradě. Spravovalo ho ustanovené kuratorium, v jehož čele stál hradecký biskup. Později malá kapacita zařízení vedla biskupa Brynycha k rozhodnutí o stavbě nové budovy na dnešní Pospíšilově třídě. V ústavu bývalo přibližně šedesát až sedmdesát dětí. Na novém místě sídlil od roku 1902 a kromě válečných let tam zůstal až do února 1952, kdy byl přestěhován do Hořiček. Sestry v něm mohly pracovat do roku 1957. Tehdy dostaly všechny výpověď.

Jak probíhala výuka?

Z vyprávění vím, že mnoho učebnic a pomůcek pro neslyšící neexistovalo. Sestry však byly vynalézavé, samy si vytvářely sešity a malovaly dětem obrázky pro snadnější pochopení věcí, které my bereme jako samozřejmost. Neslyšící děti se rozvíjely i nacvičováním různých představení a akademií pro veřejnost. 

Co pro vaše sestry znamenal nástup komunistů k moci?

Ve školním roce 1949/50 již nesměly být otevřeny kongregační školy. Sestry hledaly jiné uplatnění, ale v srpnu 1950 přišel od SÚC (Státní úřad pro věci církevní) rozkaz, že se musí přestěhovat do Zlatých Hor a Javorníku u Jeseníku. Když se ptaly na důvod vystěhování z vlastních domů, bylo jim úsečně řečeno: „Stát je potřebuje pro jistý účel...“ Celkem bylo vystěhováno ze svých působišť nebo kongregačních domů 634 našich sester. Navíc dostaly příkaz, že zařízení kláštera musí nechat na místě. Nejbolestnější bylo stěhování starých sester z Mateřince Horažďovice. Z tzv. útulku pro přestárlé sestry bylo převezeno do Štemplovce u Opavy 141 sester. K domu přijelo v noci z 2. na 3. srpna devadesát jedna sanitek a celý následující den vezly sestry do Štemplovce, kam dorazily až po dvacáté druhé hodině. Ovšem nákladní auta, která vezla postele, dorazila až po dalších dvou hodinách. Na pomoc při stěhování byli nasazeni vojáci.

Je asi zbytečné se ptát na jejich pocity. Přesto, víte, jak vyhnanství nesly?

Sestry se utěšovaly, že za tři roky se zase vrátí do svých domů. Potřebovaly mít nějakou naději. Ale netušily, že tento stav bude trvat čtyřicet let.

Velmi těžce, ale v duchu tiché oběti, nesly tuto situaci vzdělané učitelky, které už nesměly učit. Ty mladší byly nasazeny do továren. Později se některé dostaly do ústavů pro děti s postižením, a mohly alespoň nějak pracovat ve výchovné činnosti. Ústavy byly zřizovány zásadně v pohraničí, kde postižené děti ani sestry tolik nevadily.

Nakolik bylo omezeno vaše fungování? 

Nový mateřinec kongregace vznikl v Javorníku u Jeseníku. Komunisté činnost sester pečlivě kontrolovali a mnohé věci byly nařizovány z „vyšších míst“. V prvních dvaceti letech nebyl možný kontakt se sestrami v zahraničních provinciích, nešlo svolat ani generální kapitulu.

Při všech těchto těžkostech na děti a mládež nezapomínaly. Svěřovaly je v modlitbě Boží otcovské péči. Od roku 1976 žilo v Hradci Králové několik sester v kanovnickém domě „na padesátce“. Byly vesměs důchodového věku a měly na starost vaření kněžím a výpomoc v katedrále. Mnoho kněží, tehdejších bohoslovců a dalších lidí na ně dodnes rádo vzpomíná. V roce 1968 vstoupilo do kongregace oficiálně několik sester. Ale v dalšíchletech byly přijímány sestry jen tajně. Nesměly chodit v řeholním oděvu a ani se k ostatním sestrám příliš hlásit. Například v Javorníkubyly zaměstnány v paramentní dílně Charity. Bydlely v domečku za hlavní budovou, kde se o jejich formaci nenápadně starala jedna určená sestra. Nemohlo se ani před ostatními sestrami prozradit, že ta děvčata vstoupila do noviciátu, nebo ho dokonce mají za sebou. A protožepodnik zároveň sloužil jako učňovské praktické středisko, přítomnost mladých dívek nebyla tak nápadná.

Sametová revoluce vrátila církvi i společnosti svobodu. Jaká byla první porevoluční léta?

Po listopadu 1989 přišla naděje na svobodné působení v poslání, které máme uvedeno jako hlavní charisma v řeholních pravidlech. Jde o výchovu a vyučování. Bylo potřeba hodně odvahy k novým rozhodnutím. Přicházely nové sestry, zahájila se školská činnost. Mnoho energie vyžadovaly opravy domů, jednání s úřady a starost o všechny sestry, včetně těch starších. Jsem vděčná tehdejším představeným za jejich odvahu i oběti, které s nadšením přinášely, aby udělaly potřebné kroky pro nastávající generace.

A co současný život kongregace?

Dnes máme asi dvě stě padesát sester, z toho v České republice necelých sedmdesát. Generalát sídlí v Hradci Králové, zdejší komunita čítá osmnáct sester. Dále máme domy v Praze, v Českých Budějovicích, v Kardašově Řečici a v Horažďovicích. V Českých Budějovicích provozujeme již dvacet let Mateřskou školu „U sv. Josefa“. Na jiných místech sestry učí na církevních nebo i státních školách. Věnují se katechezím a programům pro děti a mládež. Snaží se tak naplňovat poslání, které dostala naše zakladatelka bl. Alexie: „Vezmi toto dítě a starej se o něj, aby rostlo“. Nemyslí se tu ani tak na růst tělesný, ale spíše duchovní a osobnostní. Chceme, aby děti rostly ve víře, v lásce a měly pravou křesťanskou naději. Stává se, že nás díky dětem osloví rodiče, protože sami zatoužili po Bohu. Viděli nadšení a odhodlání svých dětí a znovu chtějí třeba po dlouhých letech přijímat svátosti, nebo dokonce se nechat pokřtít.

Vaše řeholní domy se nachází také v zahraničí.

Členíme se do čtyř provincií. Už v roce 1910 byly sestry pozvány učit děti českých vystěhovalců ve Spojených státech amerických do Nebrasky a Iovy. Vznikla tam samostatná provincie, která má dnes čtyřicet tři členek.

V roce 1939 po vzniku Slovenského štátu vznikla další provincie. Dnes sestry v Novom Mestě nad Váhom provozují základní školu a gymnázium.

Na území Sudet existovala početná Mariánskolázeňská provincie. Po roce 1945 musely sestry odejít do Bavorska. Nakonec se ukázalo, že bolestné přestěhování bylo proměněno v požehnání. Po celou dobu se svobodně věnovaly výchově a vyučování, zatímco u nás se na čtyřicet let vše zastavilo. Bavorská provincie má více než šedesát členek.

Nemohu opomenout naši misii v Kazachstánu. To už je porevoluční záležitost. V současné době tři sestry pracují ve farnosti Balchaš. Před nedávnem jsem se odtamtud vrátila z vizitační cesty. Byla to zajímavá zkušenost. Jiný ráz krajiny a přírodních podmínek, jiná kultura a setkání s bohatstvím i chudobou. Lidé tu potřebují naději a také objevit svou lidskou důstojnost. Ti, kterým sestry pomáhají, jsou jim velmi vděční.

Jaké je podle vás místo řeholí v životě církve?

Kdybychom církev přirovnali k zahradě, pak řeholní společenství v ní představují ty různorodé květy, které tvoří krásu a nádheru, přestože je každý druh květů jiný. Malý, velký, bohatý i obyčejný. Květy nás obdarovávají krásou. Naše duše potřebuje povznesení krásou. Existence řeholníků je krásou, která obdarovává. Autenticky prožívané zasvěcení je tichým, ale silným svědectvím o Boží lásce, velebnosti i moci. Řeholník uvěřil, že jen Bůh jej může naplnit radostí a štěstím, odpověděl na Boží lásku přijetím pozvání k radikálnímu následování podle evangelia. Ví, že Bůh není ten, kdo bere, ale spíše ten, kdo dává, jak o tom svědčila nedávno sestra Cristina Scucci během italské televizní zpěvácké soutěže. Chraňme se však vidět řeholní život příliš světským pohledem, který chce hodnotu druhých vnímat především podle výkonu či ekonomické efektivity. Pak by musela ta zahrada být jen pole obilí a brambor. Samozřejmě, že řeholníci pracují a snaží se vykonávat dílo, ke kterému je Bůh pozval. Ale žijí především pro Krista, aby byli s Ním. Svědčí o zacílení na věčnost, a tím vyzývají ke správnému uspořádání hodnot v životě. Řeholní život je tedy krásou a bohatstvím církve.

Jak jste se stala řádovou sestrou?

Moje hledání směru života se odehrávalo ještě v době před listopadovou revolucí. Vnímala jsem, že Bůh si nějak vede můj život. Zahrnoval mě pozorností i skrze druhé okolo mne. Zachycovala jsem, že si mě zvlášť všímá. Rostly ve mně touhy mu nějak odpovědět, ale nevěděla jsem přesně jak. Hledala jsem, a očekávala, že mi Hospodin dá najevo, jestli mám žít v manželství nebo nějakým způsobem v zasvěcení. Nebylo to jednoduché. Ale myšlenka na cestu zasvěcení mi dávala hluboký pokoj, proto mě více přitahovala. Představila jsem si budoucnost na jedné i na druhé straně, a naslouchala srdci, jak by to vnímalo. Vyhrávalo zasvěcení. Proto jsem na toto pozvání odpověděla ano.

Chtěla jste rovnou vstoupit k sestrám de Notre Dame?

To právě ještě ne. Po rozhodnutí pro zasvěcení mi ještě zbývalo vyřešit, jakou má mít vůbec podobu. Věděla jsem, že se nemohu rozhodovat čistě podle svých kritérií. To by se stal velký omyl, kterého bych mohla litovat. Svěřila jsem toto nasměrování zase Hospodinu a slíbila mu, že na první pozvání, které zachytím, odpovím „jdu“. A skutečně se stalo, že pozvání přišlo skrze jistou situaci, a já jsem vnitřně poznala, že je to ono. Vyšla jsem, a kongregace, do které jsem vstoupila, mě přivedla ke službě, po které jsem vlastně toužila. Dvacet let jsem se mohla věnovat především katechezi dětí a také pastoraci nemocných. Ale i svou současnou službu ve vedení vnímám jako Boží výzvu. Přestože je ta služba náročná, toužím, aby Pán mohl skrze mne naplňovat svůj plán.

Co je na životě v klášteře těžké a co naopak obohacuje?

Často to, co si člověk sám dělá těžkým, protože přistupuje k věcem s malou vírou a malou ochotou nést kříž a vzdávat se svého já. Kdysi se někdo ptal nějakých řeholníků: „Co je v řeholním životě nejtěžší?“ Odpověděli: „Společný život.“ A pak se ptali: „Co je nejkrásnější?“ Odpověděli: „Společný život.“

Společný život velmi obdarovává. Nejen krásnými vztahy v komunitě, ale i pravdivým a zároveň láskyplným upozorněním na naše nedostatky. Upozornění musí být vždy konstruktivní. Opravdové bratrství a sesterství je velkou školou společenství, kterou má být každá komunita. Pak může být obdarováním a posilou třeba i pro rodiny nebo jiné skupiny lidí. A naopak rodiny mohou být příkladem pro život v řeholní komunitě. To je ta velikost vzájemného obdarovávání.

Nakolik může řeholní život oslovit dnešní mladé lidi?

Mohla bych začít vypočítávat, jak je mentalita dnešního člověka konzumní, sebestředná, zaměřená na prospěch, nestabilní a neochotna se k něčemu vážně zavázat, ale ničemu by to nepomohlo.

Mohou dnes mladí slyšet Pánovo volání? Ano. Ale obvykle brzy to, čím jsou obklopeni, jim ho přehluší. Je to jako podobenství o rozsévači z evangelia.

Povolání je však velké tajemství a zároveň nezasloužený dar. Co se týká řeholního života, mají mnozí mladí lidé velmi malé nebo i zkreslené poznání. Kdyby měli možnost nahlédnout do hlubší podstaty zasvěcení, kdyby zakusili autentické svědectví řeholníků, jistě by změnili svůj pohled. Ale především si musíme uvědomit, že ten, kdo povolává je Bůh.

Pokud se dnes setkám s nějakým novým povoláním, uvědomuji si, že tady v mé blízkosti, v tomto človíčku, mocně působí Bůh. Napadne mne vždy věta ze Starého Zákona: „Zuj si opánky, neboť tady je půda svatá…“

Rozhovor vyšel v IKD 7-8/2014