V Roce povolání přinášíme svědectví bohoslovců. Tentokrát je autorem Ondřej Kunc (29) z 5. ročníku, kandidát jáhenství.
Cesta do semináře byla náročná hlavně v tom, že jsem se musel rozhodnout. Ale jinak nebyla sama o sobě tak komplikovaná. Člověk při ní prožívá okamžiky, kdy cítí radost, klid, je šťastný. Je to podobné zamilovanosti. Tyhle okamžiky netrvají dlouho. To víme. Pak se k nim vracíme po měsících i po letech a ptáme se, kam se poděly. Něco však zůstane. Je to touha jít za tím, co v takových chvílích cítíte. I Hospodin se takhle člověka dotýká, třeba jen trochu, prstem, pak se zase skryje. Asi touží být objevován. A člověk postupně hodnotí takové situace jako Boží doteky a vzpomíná na ně jako na první lásku.
Úspěch u posluchačů?
Ve svém životě jsem tyto chvíle prožíval, když jsem poslouchal různé kněze. Bylo to na setkáních mládeže, farních misiích, při kázáních. Občas jsem při poslechu slov o Hospodinu cítil právě zmíněný klid a radost. A zmocňovala se mě velká touha. Vědět to, co věděli tito kněží a mluvit o Hospodinu stejně jako tihle kněží. Bavilo mne přemýšlet o teologických věcech a rád jsem o nich mluvil se známými. Jednou se mě kamarád dokonce zeptal, jestli nechci být knězem. To už jsem chtěl vědět o Hospodinu hodně a mluvit o něm, ale nikdy jsem si to nespojoval s tím, že by ze mě mohl být kněz.
Roky plynuly, maturitu vzal čas, začala pracovní docházka. Práce mě bavila, ale když získáte určitý pracovní grif, už nejste tolik zahlcováni nároky té práce, získáte čas přemýšlet i o budoucnosti. Zjistil jsem, že, i když mě práce baví, tak mě nenaplňuje. Začal jsem toužit po něčem, co má hlubší smysl. Do toho přišlo další setkání mládeže, další promluvy kněží, další touha po Hospodinu, další vzpomínání na první lásku.
V určitý moment, nevím kdy, se mě zmocnila myšlenka, že bych chtěl o Hospodinu nejen víc vědět a mluvit o něm, ale že bych o něm chtěl i kázat a mít u posluchačů stejný úspěch, jaký měli tito kněží u mne. V takový moment jsem si to spojil s kněžstvím. V tu ránu jsem si řekl, to přece není pro mě, a odsunul jsem všechno do pozadí. Jenže, první láska, znáte to. Hospodin se člověka dotkne a člověk touží po dalším dotyku. A už vám to nedá spát.
Tehdy jsem narazil na internetu na stránky kněžského semináře. Byl tam článek o povolání. V něm bylo napsáno, že povolání si člověk nemůže vymyslet sám, že je to vždy Boží iniciativa. To byla pro mne další "pseudoúleva". Sám jsem se v tom ještě nedokázal orientovat a říkal jsem si, že mě Hospodin nepovolal (alespoň jsem ho neslyšel nebo to nijak nezaznamenal), takže na kněze jít stejně nemůžu.
Trocha odvahy
Ale zase vám to nedá spát. Po několika měsících, kdy mi to všechno vrtalo hlavou, mě napadlo, že přece můžu zajít za naším panem děkanem a poradit se s ním, je to přece kněz, má s tím zkušenosti. Už jsem tehdy vážně začal přemýšlet o vstupu do konviktu (což je první rok, kdy kandidát zkoumá své povolání), abych zjistil, jestli mne Bůh volá, nebo ne. Jednou večer jsme se tedy setkali s panem děkanem. Řekl jsem, že přemýšlím o vstupu do konviktu, že přemýšlím o kněžství a nevím, jestli mám povolání, nebo ne. On se začal smát a vypadlo z něj, že si to o mně myslel už dva roky. V první chvíli mě to zaskočilo. V našem rozhovoru skončila fáze otázek a odpovědí a už jsme si jen povídali o jeho prožívání kněžství. Skončili jsme s tím, že ode mě měl souhlas zavolat panu biskupovi Dukovi a přihlásit mě mezi kandidáty. Chtělo to trochu odvahy, byl to krok do neznáma.
Mnohem zajímavěji ale vnímám to, co se dělo ve formaci po tomhle rozhodnutí. Na začátku konviktu jsem toužil po nějakém znamení, které by potvrdilo, nebo vyvrátilo kýžené povolání. Samozřejmě, že se žádné nedostavilo, a jen děkuju Bohu, že ke mně neprojevil žádnou lacinou náklonnost a že mi žádné znamení nedal.
Postupem času, kdy se člověk formuje, musí k něčemu lnout, aby ve formaci vydržel. To samo o sobě byly dostatečně zatežkávající zkoušky. Najednou se ocitnete v úplně jiném režimu dne, než na jaký jste byli zvyklí. Zkrátka se k něčemu musíte upnout a vytvořit si vlastní vnitřní řád, i když to trvá třeba roky, nejen měsíce. V těchto chvílích mi hodně pomáhalo vědomí, že se za mě modlí celá domácí farnost a různí jiní lidé. Člověk prožívá chvíle, kdy neví, jestli si na něco hraje, nebo jestli je jeho povolání pravdivé. S vědomím modlitby ostatních jde dál a postupem času se věci vyjasňují.
Tak jsem stále víc lnul k tomu, po čem jsem na začátku toužil. Ke studiu teologie i k jejímu sdílení. Zkrátka ty naše touhy nás k povolání od Hospodina přivedou samy a my tomu povolání uvěříme a rozumem a vůlí ho přijmeme za vlastní.
Co zůstává pod povrchem
Zajímavý byl ještě jeden moment. Naše touhy mohou být svůdné i v tom špatném smyslu. Na příkladu těch zmíněných kněží se mi začalo hodně líbit i to, že měli u obecenstva úspěch. Snadno tedy člověk sklouzne k tomu, že všechno může dělat pro to, aby byl také oblíbený u budoucího obecenstva. V tomhle ale povolání nespočívá. Povolání je služba. Až později, teprve pod tou první touhou, objevíte ten kořen, o který se můžete opřít. Ano, ta radost a klid při poslechu kněží nebyly z toho, že hezky mluvili. Ale z toho, že mi zprostředkovali setkání s Hospodinem. To je to nosné, co zůstává. A z toho také vyrůstají přání pro budoucí službu.
Přál by sobě i Vám, abychom zakoušeli stejný pokoj a stejnou radost ze setkání s Hospodinem. Také bych si přál, abychom dokázali víru více reflektovat nejen city, ale i rozumem. Abychom dokázali svoji víru prožívat v pravdě.
Ondřej Kunc, bohoslovec 5. ročníku, kandidát jáhenství
(Předchozí svědectví seminaristy Zdeňka Sedláka najdete zde)