V Roce povolání přinášíme svědectví bohoslovců. První napsal Zdeněk Sedlák (42) ze 4. ročníku.
Na úvod bych předeslal, že stejně jako je neopakovatelná a jedinečná cesta víry každého křesťana, podobné je to i s jedinečností povolání ke kněžství. A moje povolání svým průběhem patří spíše mezi ta barvitější a dramatičtější.
Co předcházelo: první závan
První, velmi nejasný závan povolání jsem zažil asi v šesti letech, kdy mě jedna z babiček vzala na rekreaci do Bystrého u Poličky. Tehdy mě tam vzala do kostela a já jsem se v nezvyklém prostředí cítil zvláštním způsobem klidně a dobře. Nadlouho jsem na tento zážitek zapomněl a vybavil se mi znovu až před několika lety.
První jasné volání
Přímé Boží povolání ke kněžství jsem zaslechnul poprvé v roce 1990, v 18 letech, o prázdninách po maturitě. Tehdy ovšem byla moje odpověď asi taková: „Pane Bože, to by asi nešlo, to si neumím představit. Ze mě by kněz být nemohl: vždyť já ani do kostela nechodím. Já zkusím být lidem užitečný jinak.“
Ale protože Pán Bůh je trpělivý, tak mne k sobě pomaličku přitahoval a lákal. Přičemž asi největší roli sehrálo to, že jsem začal číst Bibli a přemýšlet o tom, co se v ní píše. A postupně jsem přicházel na to, že se mě celá řada míst vlastně osobně docela dost týká. No, a nakonec jsem ve 33 letech přistoupil ke své první zpovědi a prvnímu svatému přijímání.
Určité podezření, že se děje něco neobvyklého, ve mně začalo hlodat, když mi manžel mojí biřmovací kmotry začal půjčovat různou křesťanskou literaturu. Komentoval to totiž zhruba v tom smyslu, že na něj je to poměrně náročné a mně se to zdálo naopak poměrně srozumitelné.
Asi v roce 2006 jsem začal mít dojem, že bych se měl nějak zapojit do života ve farnosti, potažmo v církvi. Protože jsem ale bydlel v živé farnosti, kde byla spousta aktivních farníků, kteří panu faráři hodně pomáhali, tak jsem nějak neviděl možnost, jak bych mohl přispět se svojí troškou do mlýna. Začal jsem se tedy modlit k Bohu, aby mi ukázal, jak mohu být církvi prospěšný.
Kniha Ladislava Kubíčka
O něco později jsem si koupil jednu z knih Ladislava Kubíčka a v této knize jsem se dočetl, že zemřel 11. září 2004. Zpětně jsem asi po dvou týdnech podle účtenky zjistil, že jsem si tuto knihu koupil 11. září 2007, přesně v den třetího výročí jeho smrti. To mi tehdy přišlo jako zajímavá shoda okolností, ale nic víc.
Černá nevěsta
Někdy v lednu 2008 mě napadlo, že bych si mohl zajít na jednu výstavu, o níž jsem četl na propagačním letáčku v tramvaji. A když jsem tuto výstavu v prvním patře brněnského Paláce šlechtičen se zájmem zhlédl a odcházel jsem, všiml jsem si, že v přízemí je výstava svíček. Zašel jsem i na ni. Mezi exponáty mě pochopitelně zaujaly ty spojené s křesťanstvím (bylo jich dost) a zvláště pak fotografie tak zvané černé nevěsty se svícemi. Byla na ní mladá neprovdaná žena, oblečená do „svatebních“ šatů černé barvy, která podle popisky u fotografie chodívala na jihovýchodní Moravě tradičně v pohřebním průvodu kněze a měla symbolizovat smutek církve – nevěsty Kristovy.
Krátce poté mi „došla trpělivost“ s tím, že mi Pán zatím žádnou tu službu pro církev, o kterou se modlím, neukazuje. Tak jsem Mu v modlitbě řekl, že teď už beru vážně cokoliv. Že bych byl ochoten třeba i něco vystudovat a vzít třeba i pár hodin náboženství týdně, kdyby to po mně chtěl.
Úvahy o studiu
Asi začátkem února 2008 jsem si pročítal nějaké katolické stránky na internetu a všiml jsem si tam odkazu na pražskou Katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy (bylo zrovna období před termínem podání přihlášek ke studiu). Začal jsem si prohlížet stránky o studijních oborech na této fakultě a cítil jsem, že mě Bůh nabádá, abych se o studium zajímal a přihlásil se. Že studium souvisí s tou službou pro církev, o jejíž rozeznání jsem se modlil.
Jenže: měl jsem dvě možnosti. Buď začít studovat čtyřleté, tak zvané kombinované studium na bakalářském stupni. To znamenalo dojíždět při zaměstnání do Prahy dvakrát měsíčně v sobotu a samozřejmě se doma učit na zkoušky. Docela náročné, ale přistoupil jsem na to. Druhá možnost, studovat pět let na denním magisterském studiu, mi totiž přišla příliš radikální, i když jsem k ní zároveň cítil jistou „náklonnost“.
Koncem února 2008 jsem se proto zastavil na naší faře pro doporučení kněze ke kombinovanému studiu teologických nauk na pražské Katolické teologické fakultě. Pan farář mi doporučení s radostí dal. A když jsem s doporučením odjížděl z fary směrem do zaměstnání, napadlo mne jet malinko složitěji než obvykle, s jedním přestupem navíc.
A pozor, teď se začne „skládat puzzle“
Když jsem tedy cestou z fary s doporučením ke studiu na tom „přidaném“ přestupním místě vystoupil z tramvaje na nástupní ostrůvek a zvedl jsem oči: díval jsem se do výlohy pekařství, ve které bylo hádejte co? No, to byste asi neuhodli: černé svatební šaty.
Pochopitelně jsem se usmál, protože svatební šaty ve výloze pekařství bych opravdu nečekal a černé už vůbec ne. Nastoupil jsem do další tramvaje, která jela směrem k firmě, ve které jsem pracoval. Během jízdy tramvají jsem si vzpomněl, že takovou kuriozitu jako černé svatební šaty jsem přece nedávno někde viděl: na té výstavě. Pomyslel jsem si, že je to zajímavá shoda okolností. A pak mi došla další shoda okolností: ty šaty na výstavě byly na fotografii z pohřbu kněze a já mám u sebe přihlášku a doporučení ke studiu teologie a teologii studují také ti, kteří se připravují na kněžství... A kruh se uzavřel a mě to konečně napadlo: Bůh mne volá ke kněžství.
Jenže: měl jsem u sebe vyplněnou přihlášku na jiný obor, než ve kterém se na kněžství připravují seminaristé. A zdálo se mi, že mám příliš krátce po biřmování a hlavně po konverzi. Takže jsem nakonec poslal tu již vyplněnou přihlášku na teologické nauky a Pánu Bohu jsem řekl, že se mi to na seminář zdá ještě příliš brzy - ale pokud je Jeho názor jiný, tak ať mi to prosím nějak zřetelně naznačí.
A bylo 11. září (!) 2008. Já s kolegyní jsme byli firemním autem na služební cestě. A odpoledne téhož dne můj šéf z práce vyrazil svým postarším soukromým vozem do Olomouce hrát amatérské divadlo.
Na dálnici mělo šéfovo auto vážnou závadu. Proto zavolal kolegyni a prosil, zda bychom mohli přijet za ním na dálnici k Rousínovu, aby na to divadlo mohl dojet včas firemním vozem. Právě jsme se vraceli do Brna a byli jsme nedaleko, takže jsme se ihned rozjeli za ním. Když jsme dorazili na místo poruchy, nabídl nám odvoz na autobus nebo volné lístky na to divadlo.
A aniž jsem komukoliv cokoliv říkal o mém povolání ke kněžství, tak se šéf s kolegyní dohodli (já jsem si pomyslel: "vox populi, vox Dei " a řekl jsem si, že to nechám na jejich dohodě), že nás šéf vezme do Olomouce na to amatérské představení do Divadla Konvikt. Na vysvětlenou: toto divadlo je v budově bývalého jezuitského konviktu, v němž jezuitský řád dříve připravoval na kněžství své členy a pár minut pěšky od současného Teologického konviktu, který dnes slouží jako „přípravný ročník“ pro ty, kdo jsou přijati do kněžského semináře za některou z českých či moravských diecézí. Po představení nás pak šéf odvezl domů do Brna.
Bral jsem to jako jasné Boží znamení, že už nemám otálet, podal jsem přihlášku do kněžského semináře za královéhradeckou diecézi, byl jsem přijat a po prázdninách jsem nastoupil do olomouckého Teologického konviktu.
Zdeněk Sedlák, bohoslovec 4. ročníku