Zprávy

Spirituál školy: Povolání je nezasloužený dar

Spirituál školy: Povolání je nezasloužený dar Rozhovor s P. Vojtěchem Brožem, spirituálem hradeckého Biskupského gymnázia Bohuslava Balbína.

 

Jako pedagog se při svém působení setkává s celou řadou mladých lidí a může je doprovázet v onom vzácném čase, kdy se takříkajíc rozhoduje o mnohém v jejich budoucím životě. Jak středoškoláci vidí svoji budoucnost, co je zajímá a kam chtějí směřovat?

 

Letošní rok je v naší diecézi věnován tématu povolání. Co všechno podle Vás ovlivňuje u mladých lidí výběr jejich budoucího životního směřování?

 

Ovlivňuje je úplně všechno: co je kolem nich, co je v nich, co je za nimi, co je před nimi, co je nad nimi. Záleží na každém jednotlivci, co či koho chce více poslouchat. Někdo se rozhoduje čistě pragmaticky, hledá jen to, co nejvíc vynese, aniž by se zabýval tím, jestli se zároveň uskuteční jako člověk, vůbec nemluvě o tom, jestli naplní poslání určené mu od Boha. Jsou ale naštěstí stále i ti, kdo nehledají jen okamžitý hmotný prospěch, ale chtějí svůj život naplnit a prospívat druhým. Několik výjimečných jedinců dokonce ve svých plánech počítá i s Nevypočitatelným a jeho záměry.

 

Nakolik jim může v rozhodování pomoci nějaká autorita, například rodiče, škola, nebo farní společenství?

 

Řekl bych, že dnešní generace jsou na podobné ovlivňování spíše alergická... Dnes nejsme v době, kdy si mladí lidé nechají poroučet, co mají dělat. To je jistě samo o sobě v pořádku. Velikost člověka je dána především jeho svobodou, která je velikou výsadou, ale též těžkým břemenem. Problém je, že mladý člověk často nemá na to, aby se zrale rozhodl, protože ještě nemá dostatek informací a zkušeností. Možnost volby je závislá na rozsahu poznání, a tím mladý člověk většinou nedisponuje natolik, aby mohl zvážit všechny prvky, které jeho životní rozhodnutí zahrnuje. Tak se lidé buď rozhodují velmi pomalu, nebo spíš intuitivně, někdy zase pasivně, jakoby vylučovací metodou, nebo se nechají vláčet momentálními trendy. Mladí byli vždy obětí nejrůznějších módních ideologií. Asi by bylo ideální, kdyby mladý člověk měl při sobě někoho staršího, zkušenějšího, komu může věřit, že ho nebude manipulovat, na jehož dobře míněnou radu dá, takže nakonec jeho rozhodnutí bude plně jeho, a přece se bude moci vyvarovat zbytečného bloudění po slepých uličkách či pádu do propasti… Dobrá rada přece není na újmu samostatnosti a důstojnosti člověka, nebere mu svobodu, ale zvětšuje ji, nakolik rozšiřuje jeho obzor.

 

Máte nějaké doporučení, jak správně zvolit povolání?

 

Nejdůležitější věc je chtít ho poznat, což předpokládá ochotu ho pak i naplnit. Kdo předem něco odmítá, vylučuje, vůči něčemu má výhrady, ten pravděpodobně nikdy nepozná svou pravou cestu. Je třeba dosáhnout postoje Služebnice Pána, která svolí, aby se jí stalo podle slova Božího. Svatý Ignác takový postoj nazývá „indiferencí“: na ničem nelpím, nic si nenárokuji, ničemu se nechci za každou cenu vyhnout, jediné, o co mi jde, je naplnit vůli Boží. Pak je třeba zůstat v takovém postoji a čekat, dokud sám Pán svou vůli nezjeví jasným způsobem. Je to v Jeho zájmu, takže jistě dá dost poznání tomu, koho chce povolat, ovšem pokud ten chce slyšet. Někdy nalezení tohoto povolání vyžaduje více času, bolestného očišťování od pouze vlastních motivů, ambicí, iluzí a zbytečných strachů. Velmi prospěje, když si člověk nechá vidět do karet někým, kdo má v této oblasti nějaké zkušenosti a kdo proto může mnohem snáze rozpoznat u toho, kdo hledá, iluzi, sebeklam, falešné motivy či neopodstatněné obavy, čímž může hledajícího ušetřit zbytečného bloudění. Konečné rozhodnutí ale za něho nikdo neudělá, to musí padnout „mezi čtyřma očima“ před Bohem. Kdo chce najít své povolání, ať se především modlí. „Kdo prosí, dostane, kdo hledá, najde, kdo tluče, tomu se otevře“ (Mt 7,8).

 

V dnešní době přibývá lidí, kteří se blíží ke středním letům, a přesto ještě nenašli pevné zakotvení, jen tak životem proplouvají. Jaké mají šance?

 

Asi je třeba rozlišovat, z jakého důvodu ještě nenašli své místo. Těžko předpokládat, že Pán Bůh pro ně nic nepřipravil, že na ně při rozdělování prostě zapomněl. Hospodin pro každého člověka nějaké povolání připravil. Pokud ho člověk nemůže objevit, může být chyba na lidské straně. Někdy za to může sám kandidát povolání, protože je nedoslýchavý. Někdo takovým možná zůstane po celý život a nenajde se nikdy. Jindy takovému člověku chybí někdo, kdo by mu pomohl jeho povolání rozluštit – jako byl kněz Elí mladému Samuelovi (srov. 1Sam 3). Možná udělá nějaký životní krok, který není správný, zpětně to pochopí, ale je už pozdě, nejde to vzít zpět. Někdo své poslání nenaplní z vnějších důvodů: zdravotních, ekonomických, politických. Potom jsou ti, kdo už se konfrontovali s nějakým jasně formulovaným povoláním, mohli ho naplnit, ale – jako bohatý mladík v evangeliu – neměli odvahu k radikálnímu kroku. Jejich další život může být zatížen vědomím zmařené šance (Mk 10,22: odešel zarmoucen). Konečně existují i Jidášové. Nikdy bychom ale neměli sami ztrácet naději, pokud některá ze zmíněných možností je ta naše, a hlavně nad nikým druhým lámat hůl. Osud každého člověka je tajemství Božího vedení, je to dílo spásy. Možná někdo pochopí své poslání až v pokročilém věku. Existují dělníci poslední hodiny, jejichž dílo může být oceněno stejně jako námaha těch, kdo nesli tíhu dne i horko (srov. Mt 20,1nn.).

 

Jak Vás přijímají studenti jako kněze?

 

Na gymnáziu jsem jak spirituálem, tak učitelem. Někteří studenti ve mně vidí spíš jedno, jiní spíše to druhé. Setkávám se například s tím, že si mě studenti nejprve okoukají při vyučování, než dostanou odvahu přijít si osobně popovídat nebo se vyzpovídat. Pro jiné zase je spíše překážkou to, že je učím, aby přišli ke svátosti smíření; potřebují větší anonymitu. Ještě jiným studentům nedělá potíž rozlišovat různé situace – a pro ty jsem jak učitel, tak spirituál. Mnoho studentů se ale před vstupem na naši školu nikdy s knězem nesetkalo – snad jen ve fi lmu. Jen ojediněle jsem se u takových setkal s nějakým vyloženě negativním předpojatým postojem.

 

Co máte především na starosti?

 

Jako učitel vyučuji náboženství a seminář z religionistiky. Jako spirituál sloužím každý týden školní mši svatou, zájemce připravuji na přijetí svátostí (křtu, biřmování, smíření a eucharistie, výjimečně i manželství) a zbytek času jsem k dispozici k osobním rozhovorům a ke svátosti smíření. Několikrát do roka také máme se studenty (jednou za rok též s učiteli) víkendovou duchovní obnovu a také občas nějakou spíše rekreační výjezdovou akci.

 

Vyhledávají Vás pouze věřící studenti, nebo se najdou odvážlivci také z řad nevěřících?

 

Přicházejí obojí. Někdy jde o otázky víry, jindy o řešení osobních problémů. Stalo se mi také, že si studentka přišla jen nechat zkontrolovat úkol z němčiny. Občas přijdou s nejrůznějšími problémy též rodiče nebo třeba babička.

 

Jak se díváte na současnou generaci gymnazistů? Skutečně pozorujete úpadek úrovně znalostí a horší chování, jak celkem pravidelně zaznívá v hodnocení starších generací?

 

Nemyslím, že by dnešní studenti měli méně znalostí než  v minulosti, například v době, kdy jsem sám byl gymnazistou. Spíše mají větší rozhled, protože jakékoli informace jsou velmi snadno dostupné. Je ale pravda, že přesto – nebo spíše právě proto – lze u některých pozorovat určitou povrchnost a roztříštěnost poznatků. Možná jsou příliš zahlceni a nerozlišují podstatné od okrajového. U některých chybí schopnost získat informaci jinak než kliknutím na počítači a také umění vyhodnotit hodnověrnost takové informace. 

 

A co se chování týká, tak je nutné si uvědomit, že stesky na mladou generaci zaznívaly vždy, vždycky byla nová generace horší než ta předchozí a říkalo se, že už to takhle dál nejde. Je jistě pravda, že vůči dospělým si běžný dnešní dospívající člověk dovolí více než třeba v naší generaci, což ještě nemusí být samo o sobě zlé: my jsme museli držet zobák, i když jsme si mysleli své, ti dnešní jsou aspoň průhlední. Že někteří mladí jsou skutečně drzí a arogantní? I to se říkalo vždycky. Že jsou nevychovaní? To je bohužel často pravda, ale čí je to vina? Jaký příklad jim dávají rodiče a prarodiče, starší lidé obecně, veřejní činitelé?

 

Z čeho mají mladí největší strach?

 

Zdá se mi, že dnešní mladí lidé mají strach ze závazku, z pouta, které by mělo být defi nitivní. Je to bohužel nemoc doby. Běžně se vydává za nejdůležitější kritérium správně žitého života okamžitý prospěch. Když už něco nevyhovuje, vymění se to. Jestli to je pračka, auto, byt, zaměstnání nebo manželka, to už je fuk. Věrnost se nenosí. Opět je třeba žalovat na několik předchozích generací, že tuto hodnotu naprosto prohospodařily. Kolik dnešních dětí a mladých lidí může či mohlo vyrůst v úplné rodině? K tomu se přidává velká existenční nejistota. Mnozí jdou po střední škole studovat obor, o němž jim nikdo nezaručí, že v něm najdou uplatnění. Dalším faktorem je snad též přílišná škála možností, ze kterých mohou volit. Někteří se po maturitě hlásí na medicínu, farmacii, práva, humanitní studia apod. a rozhodnutí ponechávají osudu: prostě jdou tam, kam je vezmou. Během prvního roku zjistí, že je to nebaví… V pětadvaceti se stále ještě někam hlásí…

  

Chybí jim tedy rozhodnost?

 

Evidentní nerozhodnost dnešních mladých lidí není způsobená jejich neschopností – člověk je v základě stále stejný – , ale objektivním stavem společnosti, totiž že jim nenabízí to, co by stálo za to, aby pro to člověk nasadil život. Mezi naší svobodnou vůlí a objektem volby je vztah jakési oboustranné podmíněnosti. Jestliže z jedné strany každou volbu předchází ochota volit, bez níž nenajdu, co bych měl volit, tak z druhé strany platí také to, že vůle se aktivuje k úkonu skrze svůj předmět. Nemá-li naše vůle co volit, rozpačitě zeje do prázdna, neví co se sebou. Člověk, aby se odvážil k životní volbě, potřebuje najít něco, co je důležitější a větší než jeho vlastní život. A právě to dnešní svět člověku nenabízí. Hodnotové prázdno, které navzdory všem vymoženostem dnešní doby obklopuje současného člověka, prakticky vylučuje jeho seberealizaci skrze osobní volbu. Jenže jiná skutečná seberealizace ale neexistuje.

 

Co naopak od života očekávají?

 

Pokud se nemýlím v tvrzení v odpovědi na předchozí otázku, pak odpověď není těžká: příliš velké vyhlídky nemají. Na druhou stranu mladý člověk je prostě přirozeně otevřený do budoucna, má v sobě jakousi bezdůvodnou předtuchu, že ho čeká v životě něco velkého. Jednotlivci jistě mají své individuální naděje týkající se budoucího studia a uplatnění, manželství a rodiny, ale zdá se mi, že mezi mládeží není žádné velké společné, obecné očekávání. Rozhodně ne takové, jako bylo za nás, když komunismus už visel na vlásku a my se těšili, že tady začneme budovat něco lepšího, něco pravého. Pokud nemíříme vzhůru, tak kam jít dál, když už všechno máme? Situaci ale nevidím zoufale. Pokud nám docházejí vezdejší naděje, existuje stále naděje, která neklame (srov. Řím 5,5). A Duch vane, kam chce (Jan 3,8).

 

Měl jste příležitost působit také jako spirituál v semináři. Dají se obě funkce alespoň částečně srovnat?

 

Srovnat se dají. Nakolik seminaristé a středoškolští studenti mají všichni nesmrtelnou duši, jsou to hříšní, a přece vykoupení lidé, je pastorační práce s nimi podobná. Ovšem cílové skupiny a pastorační záměr u každé z nich jsou natolik rozdílné, že se moje působení na BiGy co do konkrétních aktivit pochopitelně značně liší od toho, co jsem dělal jako spirituál v kněžském semináři.

 

Evropa se potýká se stálým nedostatkem povolání k duchovnímu stavu, kláštery i semináře se postupně vyprazdňují. Proč tomu tak je?

 

Nevím, nejsem Pán Bůh. Čistě teoreticky ale důvodů může být několik. Buď Pán Bůh nedává tolik povolání jako v minulosti z důvodů, které jsou známé jen jemu. Domnívám se, že jich vždy dává tolik, kolik je třeba. Pak je otázkou, zda jich je opravdu nedostatek a zda bychom se neměli učit s nimi lépe hospodařit. Pokud připustíme, že jich je fakticky nedostatek a Pán jich přitom dává dostatečně, pak je chyba na lidské straně. Je to jednak hluchota těch, kdo jsou voláni, jednak malá schopnost církve přijmout tato povolání a pěstovat je. Jistě by se daly uvést i sociologické důvody: zatímco v 19. století lidé z chudých poměrů nacházeli v kongregacích, s kterými se tehdy roztrhl pytel, možnost seberealizace, kterou jim svět nenabízel, a zatímco v tradičních katolických prostředích kněžské a řeholní povolání představovalo určitou prestiž, dnes kněžství a řeholní stav neznamenají vůbec nic, aspoň u nás ne. Apriorní negativní předsudky vůči kněžím a řeholníkům v okolním ateistickém světě, ale bohužel i uvnitř církve na mladé lidi určitě nepůsobí povzbudivě. Na druhou stranu je třeba kajícně uznat, že ony předsudky byly bohužel zaviněny a nadále jsou někdy podporovány nehodným životem nositelů Božího povolání. Jedinou odpovědí na tuto situaci je samozřejmě osobní svatost těch, kdo v takovém povolání žijí. Ti, kdo na tu cestu hodlají nastoupit, nemohou ovšem čekat nic jiného, než co slibuje Ježíš v evangeliu: potupy a pronásledování. Tím je alespoň nastoleno jednoznačné kritérium

k rozlišení zrale motivovaného povolání.

 

Je známo, že pocházíte z rodiny, kde se všichni chlapci stali kněžími. Jedná se o shodu náhod, nebo si myslíte, že je za tím něco víc?

 

Náhody neexistují. Pokud povolání ke kněžství chápeme jako opravdové povolání, pak o něm platí, že je z Boží iniciativy, je to prostě Jeho věc. Ptát se na nějaké „proč“ je potom zbytečné. Není žádný závažnější důvod, než že On to chtěl. On má své důvody, které mohou počítat s lidskými předpoklady, nebo je ale také úplně obejít. To, že náš táta byl sám seminarista, než ho Gottwald poslal k pétépákům, může svádět ke spekulaci o dědičnosti povolání nebo o vlivu výchovy. Jistě, každý z nás šel za svým povoláním v určitém historickém, církevním a rodinném kontextu, ale důvod, proč se v naší rodině objevilo to čtveré povolání, se z tohoto kontextu nedá prostě vyvodit. Znám více rodin, které na tom byly podobně, a přece to tam nedopadlo tak jako u nás. A někdy je povolání dáno do rodiny, která pro ně-lidsky viděno – nemá žádné předpoklady. Povolání je prostě nezasloužený dar, milost, na kterou nemá nikdo nárok, která se nedává za zásluhy nebo na základě nějakých přirozených předpokladů, ale vychází z nevyzpytatelného Božího úradku.

 

Kdy jste se rozhodl pro kněžství?

 

Není úplně snadné na tuto otázku odpovědět. Když se na to dívám zpětně, tak se mi zdá, že to povolání v mém životě bylo úplně od začátku, snad od mateřského lůna, jak se to říká v Bibli. Pro mě ale to byla otázka několikaletého hledání. Nevzpomenu si, kdy mě to napadlo poprvé, ale muselo to být hodně brzy, i když jsem tomu zpočátku moc nevěnoval pozornost. Když jsem kdykoli během dětství a dospívání přemýšlel o své budoucnosti a představoval si, že bych mohl být tím či oním, stále mě to znovu házelo ke kněžství. Vše ostatní byla jen jakási pracovní hypotéza, které jsem sám moc nevěřil. Neměl jsem ještě plnou jistotu, ale střední školu už jsem volil s ohledem na to, že by gymnázium mohlo být pro teologii užitečnější. Někdy ve třeťáku jsem si tu otázku začal klást hodně vážně, trávil více času sám v přírodě, v kostele… a ve čtvrťáku jsem podal přihlášku do semináře.

 

Co na to říkali rodiče?

 

Asi něco v tom smyslu, že pokud jsem se opravdu rozhodl, tak ať si za tím stojím.

 

Byl okamžik, kdy jste zaváhal?

 

Určitá drobná nejistota, zda jsem zvolil správně, mě provázela asi po celou dobu seminární formace, někdy více, někdy méně. Silně jsem ale zaváhal mezi čtvrtým a pátým, tedy posledním ročníkem semináře. Jedním z důvodů mé tehdejší krize bylo třeba zklamání z některých kněží, které jsem předtím znal jako schopné a horlivé, ale v té době evidentně ztráceli dech: buď z přepracovanosti zdravotně kolabovali, nebo volili různé kompromisy, nebo hloupě zklerikálněli, nebo kněžství opouštěli. Bál jsem se, že také nebudu schopen vydržet. Nechtěl jsem v tom zmatku jít ke svěcení, tak jsem ho odložil a prožil dva roky v římské Casa Balthasar, která byla zaměřena na rozlišování povolání ve stylu svatého Ignáce z Loyoly. Tam jsem nakonec dosáhl dostatečné vnitřní svobody a světla…

 

Oborově jste biblista. Proč jste si vybral zrovna tento směr?

 

Po pravdě řečeno, sám jsem si ho nevybral. Když po mém dvouletém kaplanování moji představení usoudili, že bych se měl jít ještě něco doučit, tak na mě Mons. Socha jemně tlačil, abych studoval morálku. To se mi ale vůbec nechtělo, protože za mých předchozích studií na Lateránské univerzitě mě moralisté příliš nepřesvědčili, a hlavně mě nejvíc lákala systematická teologie, zvláště antropologie a christologie. Nakonec zvítězil kompromis: biblická teologie. Vůbec toho nelituji. Stejně jsem už předtím Bibli hodně a rád četl. Ostatně teologie je slovo o Bohu, zatímco Bible je slovo Boží.

 

rozhovor vyšel v IKD 2/2014

 

 

 

 

 

 

Kalendárium

Myšlenka pro dnešní den

 

Kontakt

BISKUPSTVÍ KRÁLOVÉHRADECKÉ

Velké náměstí 35
500 01 Hradec Králové
tel.: +420 495 063 611

fax: +420 495 512 850

 

IČ: 00 44 51 34
DIČ: CZ 00 44 51 34  

číslo účtu: 1006010044/5500

 

Tiskový mluvčí

» Napište nám