Rozhovor vyšel v nejnovějším čísle časopisu Naše rodina s titulkem: Slova Via Concordia Uno nikdy nezapomenu!
Setkáváme se na konci církevního roku, který jste prožil v biskupské službě jako první celý rok. Co přinesl?
Je to pro mě nová výzva. Předtím jsem žil jako kněz soukromým životem, moje kněžská odpovědnost byla omezená na určité úkoly nebo skupinky lidí, zatímco dnes mám na starosti velikou diecézi. Ten první rok byl spíš rokem pozorování, nebo zaučování, i když biskupskému úřadu se nelze úplně naučit. Když se dívám zpět a přehodnocuji, vidím, co bylo uděláno dobře a co mohlo být uděláno jiným způsobem. Můžu říci, že už se mi podařilo ujasnit si, kde jsou moje priority v pastoračním působení. Ale myslím, že to byl dobrý rok, z pastoračního hlediska byl přínosem i pro mě jako biskupa, který předsedá mnoha slavnostním liturgiím. Například Kněžský den v katedrále, tedy setkání všech kněží z celé diecéze a podobné slavnosti, mě naplňují radostí.
Na co se chcete soustředit především?
Zejména mi leží na srdci mládež. Mladí lidé potřebují, aby jim církev pomohla najít identitu: kdo jsem, co čekám od života, čeho chci dosáhnout. Aby je přivedla k přemýšlení o svém povolání, ať už k zasvěcenému životu, řeholnímu a zejména kněžskému, anebo k obecnému povolání křesťana zakládat rodinu. Zúčastnil jsem se Národního setkání mládeže ve Žďáře nad Sázavou, kde jsem viděl, že to funguje. Myslím si, že z Čech měla hradecká diecéze největší účast a zapojení do příprav. Další mou prioritou je vztah biskup – kněz. Přál bych si, aby byl osobnější, přátelštější, bezprostřednější. Diecéze je veliká, takže není jednoduché osobně komunikovat se všemi a stýkat se s nimi, ale je to věc, kterou mi během intronizace kladl na srdce nuncius jménem papeže. A zároveň i já sám vnímám, že to musí být jedna z priorit biskupa.
Kolik kněží pod vás vlastně spadá? Už se trochu znáte?
Přesné číslo vám neřeknu, přibližně je to od 220 do 240 kněží. Ač nemám dar pamatovat si každý detail o tom, s kým jsem se jednou setkal, tak se mi to, chvála Bohu, začalo docela dařit. Neznal jsem téměř nikoho. Na začátku jsem zejména při větších setkáních musel využívat svoje nejbližší spolupracovníky a ptát se jich, kdo je ten nebo ten. Je zajímavé, že se mi několikrát stalo, že ani kněží, kteří v diecézi působí dlouhá léta, toho mladšího kněze neznali. Na jedné straně mě to překvapilo, a na druhé potěšilo, že nejsem sám, kdo nezná všechny. Myslím si, že po tom roce a půl znám velkou většinu kněží naší diecéze tak, že vím, jak se kdo jmenuje, kde působí a co tam dělá. A s některými už mám blízký přátelský vztah.
Jako biskup nejspíš hodně cestujete. Kolik farností jste stihl navštívit?
Církevní právo předepisuje, že ordinář-biskup musí navštívit tzv. generální vizitací všechny farnosti minimálně jednou za pět let. Rád využívám tuto možnost, abych se seznámil s duchovními a poznal trochu život, zázemí, problémy a radosti diecéze. Jedná se o celodenní záležitost, takže zase chybím tady v úřadě, proto si nemůžu dovolit jezdit několikrát v týdnu. Přesné číslo farností vám teď nedokážu říct, předpokládám, že jsme ještě pod padesáti procenty.
Nesrovnávají vás lidé s vaším předchůdcem?
Jistěže ano, je to přirozené. Kdyby v nějaké firmě měli nového ředitele, taky by uvažovali: tohle mi vyhovovalo líp, tohle by udělal jinak. Věděl jsem, že budu mít situaci o to těžší, oč byli moji předchůdci, které jsem oba dobře znal, mimořádní. Pan arcibiskup Karel Otčenášek tady začínal po revoluci, jak se říká od Betléma, tedy od ničeho. Dal první impulsy k tomu, aby diecéze byla funkční. Jeho nástupce, velký intelektuál pan kardinál Dominik Duka, zase vybudoval jasné struktury, úřady, které dovolují diecézi fungovat tak, jak ji vidíte dnes. Oba se tady zapsali velmi významným způsobem. Já z toho těžím a zároveň se snažím připojit něco svého.
Nové je pro vás udělování biřmování a svěcení – jáhenské i kněžské. Už jste někoho vysvětil? Jak to prožíváte?
To číslo není vysoké, proto si ho pamatuji. V tomto roce jsem vysvětil tři kněze. Všichni pracují v naší diecézi, tak z toho mám radost. Duchovně je to velmi silný prožitek. A dotýká se mě i citově, protože tam, kde jsem sám s největším pohnutím mysli, srdce a duše ležel v prostraci před biskupem, abych od něj přijal svěcení, tak dnes jsem tím udělovatelem já. Je to situace, kterou bych si před pár lety neuměl představit ani ve snu.
Vy sám jste musel podniknout odvážnou cestu za hranice, když jste se chtěl stát knězem. Věděl jste, na koho se tam obrátit?
Cestu jsem neměl domluvenou, ale naplánovanou ano. Pamatoval jsem si adresu československého kněžského semináře v Římě, kterou často opakovali ve vysílání rádia Vatikán: „Via Concordia uno.“ A tu jsem se snažil předat taxikáři, když jsem přijel vlakem do Říma, aby mě tam odvezl. Až později jsem se dozvěděl, že si ode mě vzal za cestu dlouhou dva tři kilometry asi osminásobek ceny… Bylo po desáté večer, letní období, takže seminář byl zavřený. Ale rektor se zrovna na jednu noc vrátil a manželka vrátného, která právě větrala, mě zahlídla. Nerozuměla česky, a tak zavolala Mons. Karla Vránu. Když jsme se setkali, vyhrkl jsem na něj: „Dneska jsem emigroval a chci být knězem!“ On se zalekl a říká mi: „Pomalu, pomalu, tak rychle to nejde.“ Později, když už jsem knězem byl, rád dával naše první setkání k dobrému…
To jste měl pořádné štěstí…
Na jednu stranu ano, že jsem ho zastihl. Nejdřív si mě ale musel prověřit, aby se mu do semináře neinfiltroval agent, což byla lahůdka tehdejšího systému. Až později jsem se dozvěděl, že s námi několik agentů opravdu studovalo. Nakonec se podařilo prokázat mou důvěryhodnost tím, že jsem dobře znal rodinu tehdejšího vicerektora Mons. Václava Plíška. Na fotografii z mé promoce na ČVUT byl mezi mými přáteli jeho bratr s rodinou…
A jak jste se dostal přes hranice?
Mnozí měli horší cestu, museli se doslova prostřílet nebo stříhat ostnaté dráty… Já jsem měl výjezdní doložku do Jugoslávie a věděl jsem, že se tam dá koupit, napůl nelegálně, zvláštní povolenka, se kterou je možné se nalodit na jugoslávskou loď a vydat se na výlet do Benátek. Samozřejmě jsem nesměl mít žádné zavazadlo, aby nebylo znát, že mám úmysl emigrovat. Měl jsem sto marek zašitých v jazyku u boty. A v Benátkách se mi podařilo odpojit se od skupiny, směnit peníze na italské liry, doběhnout přes celé město na nádraží a koupit si lístek do Říma…
Co té vaší emigraci říkali rodiče?
Bylo to pro ně samozřejmě velmi těžké. Ale k tomu, aby se s tím vyrovnali, jim pomohlo, že to stejně jako já vnímali očima víry. Věděli, že jdu za kněžským povoláním a věřili, že dělám správnou věc.
Studium jste zahájil na podzim roku 1983 – a jaké byly vaše první Vánoce v Římě?
Protože seminář se na prázdniny zavíral, aby se nemuselo topit, museli se seminaristé nějak zařadit do farností. Vicerektor mi vyjednal, že jsem mohl jet do severní Itálie k jeho přátelům. Pán byl starostou města Feltre a trávili svátky na chalupě u babičky, kde mi poskytli pohostinství. Prožil jsem Vánoce křesťansky, ale zároveň mi bylo lidsky smutno, protože jsem poprvé nebyl doma, a uvědomoval jsem si, že už asi nikdy Vánoce s rodinou neprožiju…
Mají Italové nějaké zvláštní vánoční zvyklosti?
Na to nejsem odborník. Itálie je velmi různorodá, na severu průmyslová Evropa, jih téměř v Africe. Já jsem žil v Římě, ve středu Itálie. Štědrý večer tam není žádný svátek, Vánoce se slaví až 25. prosince. Mají pěkné pořekadlo: „O Vánocích buď se svými a o Velikonocích s kým chceš.“ Takže základem je, aby se rodina po vánoční mši svaté na Boží hod sešla ke společnému obědu. Pokud jde o stromečky, dneska je tak velká internacionalizace a lidé migrují a stěhují se, proto je nejspíš najdeme i v italských rodinách a městech. Papež Jan Pavel II. zavedl tuto tradici na svatopetrském náměstí. Co se týče dárků, dospělí se obdarovávají u vánočního oběda a hodným dětem nosí dárky dobrá čarodějnice až 6. ledna na svátek Tří králů.
Kdy jste se opět setkal se svými blízkými u štědrovečerního stolu?
Hned po revoluci jsem přijet nemohl, protože jsem měl spoustu povinností v Americe. Ale už jsem mohl rodičům v klidu zatelefonovat. V roce 1991 jsem byl opět jako výpomocný duchovní v Americe, takže domů na Vánoce jsem přijel až v roce 1992, kdy jsme se sešli kolem vánočního stromku – tatínek, maminka, brácha a vdaná sestra. Zazpívali jsme si, zavzpomínali a byli vděční Bohu, že věci řídí tak, jak bychom si ani nedovedli představit.
Jak jste se ocitl v Americe?
Když jsem končil studia, připravoval jsem se na kněžské působení. Do komunistických zemí jsem nemohl, německy jsem neuměl, takže když mi pan biskup Jaroslav Škarvada nabídl anglicky mluvící země, řekl jsem, proč ne. Nejprve jsem jezdíval na prázdniny do Texasu, a potom jsem celý rok prožil jáhenskou praxi v Minneapolisu. Do Říma jsem se vrátil už jen na kněžské svěcení. Vysvětil mě blahoslavený Jan Pavel II. a pak jsem začal působit v Americe jako kaplan. Počítal jsem, že to je definitivní místo, kde strávím zbytek života.
Sloužil jste české komunitě?
Ne, v Texasu ještě pár Čechů bylo, ale na dalších působištích už nebyli žádní. Líbilo se mi tam, protože se naplnilo moje kněžství. Přál jsem si pracovat pro lidi, předávat jim Boha a radostnou zvěst. A to jsem měl možnost od rána do večera sedm dní v týdnu. Získal jsem tam hodně přátel, takže jsem odjížděl nerad.
Zaujalo mě, že jste byl poměrně dlouhou dobu osobním sekretářem kardinála Corrada Bafila. Jak na něj vzpomínáte?
Je to dost velká církevní osobnost. Byl nejmladší ze třinácti bratrů. Jeho otec pocházel z rodiny královského lékaře, samí významní lidé, některé střední školy se jmenují po jeho bratrovi… Pomáhal jsem mu s korespondencí a doprovázel jsem ho. Byla to pro mě druhá práce, protože jsem na plný úvazek pracoval ve vatikánském státním sekretariátě. Zároveň to bylo výhodné, protože jsem u něj na svatopetrském náměstí mohl bydlet, ale hlavně jsem se od něj hodně naučil. Mezi kardinály se o něm říkalo, že je to pán, který má styl. Velmi jemný a vzdělaný člověk. Dlouhou dobu byl nunciem v Německu, kde zanechal velkou stopu. Taky měl bohaté zkušenosti se státním sekretariátem. Hovořit s ním, ať už to bylo na procházce nebo u jídla, bylo pro mě velkým požehnáním. Byl pokladnice moudrosti, žijící historie Vatikánu. Jeho specialitou byla lingvistika a etymologie, ocenil jsem, když poopravil moji italštinu.
Zasteskne se vám někdy po Římě?
Samozřejmě, opustil jsem tam hodně přátel, a prostředí, kde jsem toho hodně prožil. Ale není to tak, že bych plakal pro něco, co bylo. To ne. Biskupská služba je další krok, který mě obohacuje. Vidím ho jako Boží vůli a velké požehnání.
V červnu jste doprovázel delegáty na Světové setkání rodin v Miláně s tématem Práce a slavení. Co zněj vyplynulo?
Biskupům leží na srdci, že slavení svátečního dne prochází určitou krizí, a s tím je úzce spjata i krize rodiny. Dnešní svět smazává význam slavení svátků, a když se z neděle stane pracovní den, rodina má méně možností trávit čas spolu, jak tomu bývalo kdysi. Bylo konstatováno, že negativní tendence neslavení svátků boří rodinu… Oslovovala mě svědectví rodin s malými dětmi i to, že je hodně lidí, kteří si za hodnotou rodiny stojí. Setkání rodin se zúčastnil i svatý otec a na mši svaté na milánském letišti bylo přítomno přes milion účastníků. Představitelé Milána nám říkali, že to byla největší akce v historii města.
Co je podle vás vlastně poselstvím Vánoc?
Svátek Vánoc můžeme brát ve dvojím rozměru. Jako příchod Krista na zem v tom jednom historickém momentě, a od té doby slavíme Vánoce, ale i příchod Krista na konci času, na který se připravujeme. Anebo velmi osobně, jako příchod Krista, když se snažíme nalézt ho ve svém srdci a svým postojem, životem, pokorou mu být blízcí, aby byl v nás.
Jak se slaví Vánoce v biskupské rezidenci?
Loni jsme pozvali na vánočního kapra ty, kdo byli v minulosti zvyklí na biskupství chodívat. Podle mého to ale byla dost nesourodá společnost, takže bych rád vymyslel nějaký koncept, jaké hosty na večeři zvát. Letos jsme se s bratrem rozhodli, že strávíme Vánoce společně s naší maminkou, už je stařenka a moc se těší. Samozřejmě hlavní slavení bude půlnoční v katedrále Sv. Ducha a pak slavná bohoslužba na Boží Hod.
Lidé si ve vánočním čase přejí mnoho štěstí. Co pro vás štěstí znamená?
Štěstí je pro člověka, když se mu podaří žít blízko Kristu. A mým přáním pro vás i pro čtenáře je: Ať se nám daří Krista nalézt, otevřít se mu a přijmout ho. Kéž nás naplní radost z pokoje, který vyzařuje z toho maličkého bezmocného děťátka, protože je to zároveň nejmocnější král všech králů. On je pro každého křesťana jediným smyslem a cílem života.
Jana Šilhavá
